Svět jako vůle a reprezentace, někdy překládaný jako Svět jako vůle a myšlenka (Die Welt als Wille und Vorstellung), je ústřední dílo Arthura Schopenhauera.
Vztah k dřívější filozofické práci
Hlavní část práce na začátku uvádí, že předpokládá předchozí znalost teorií Immanuela Kanta, a Schopenhauer je některými považován za věrnějšího Kantovu metafyzickému systému transcendentálního idealismu než kterýkoli jiný pozdější německý Idealista. Nicméně kniha obsahuje přílohu s názvem Kritika kantovské filozofie, ve které Schopenhauer odmítá většinu Kantovy etiky a významné části jeho epistemologie a estetiky.
Schopenhauer věřil, že Kant ignoroval vnitřní zkušenost, jak ji intuitivně prožíval skrze vůli, což byla nejdůležitější forma zkušenosti. Schopenhauer viděl lidskou vůli jako naše jediné okno do světa za reprezentací; Kantovu věc v sobě. Věřil proto, že můžeme získat poznání o věci v sobě, což Kant řekl, že je nemožné, protože zbytek vztahu mezi reprezentací a věcí v sobě by mohl být chápán analogicky ke vztahu mezi lidskou vůlí a lidským tělem. Podle Schopenhauera je celý svět reprezentací jediné Vůle, jejímiž fenomény jsou naše individuální vůle. Tímto způsobem Schopenhauerova metafyzika překračuje hranice, které Kant stanovil, ale nejde tak daleko jako racionalističtí stavitelé systému, kteří předcházeli Kantovi. Dalšími důležitými rozdíly jsou Schopenhauerovo odmítnutí jedenácti z Kantových dvanácti kategorií s argumentem, že důležitá je pouze kauzalita. Hmota i kauzalita byly vnímány jako spojení času a prostoru, a tudíž si byly rovny.
Schopenhauer také často uznává, že při rozvíjení svých teorií čerpal z Platóna, a zejména v kontextu estetiky hovoří o platónských formách jako o existujících na střední ontologické úrovni mezi reprezentací a Vůlí.
Mnoho názorů formulovaných ve Vůli a Zastoupení také úzce souvisí s názory Spinozy a Leibnize, ale Schopenhauer jen zřídka komentuje vliv těchto myslitelů.
Vývoj Schopenhauerových myšlenek se odehrál velmi brzy v jeho kariéře a vyvrcholil vydáním prvního svazku Vůle a reprezentace v roce 1819. Tento první svazek se skládal ze čtyř knih – pojednávajících o jeho epistemologii, ontologii, estetice a etice, v pořadí. Mnohem později ve svém životě, v roce 1844, vydal Schopenhauer druhý svazek, který se skládal z upřesnění a dodatečných úvah o tom prvním. Jeho názory se podstatně nezměnily.
Schopenhauer použil slovo „vůle“ jako nejznámější lidské označení pro pojem, který může být také vyjádřen jinými slovy jako „touha“, „snažení“, „chtění“, „úsilí“ a „naléhání“.
Slovo reprezentace (Vorstellung) použil k označení mentální myšlenky nebo obrazu jakéhokoli objektu, který je vnímán jako vnější vůči mysli. Někdy se překládá jako myšlenka nebo prezentace. Tento pojem zahrnuje reprezentaci vlastního těla pozorujícího subjektu. Schopenhauer nazval vlastní tělo subjektu bezprostředním objektem, protože je v nejbližší blízkosti mysli, která je umístěna v mozku.
Epistemologie (sv. 1, kniha 1)
Jak bylo zmíněno výše, Schopenhauerovo pojetí vůle vychází z kantovských věcí v sobě, o nichž Kant věřil, že jsou základní realitou za reprezentací, která poskytuje hmotu vnímání, ale postrádá formu. Kant věřil, že prostor, čas, příčinná souvislost a mnoho dalších podobných jevů správně patří k formě, kterou světu vnucuje lidská mysl, aby vytvořila reprezentaci, a tyto faktory v věci v sobě chybějí. Schopenhauer poukázal na to, že cokoli mimo čas a prostor nelze odlišit, takže věc v sobě musí být jedna a všechny věci, které existují, včetně lidských bytostí, musí být součástí této základní jednoty. Naše vnitřní zkušenost musí být projevem říše numenů a vůle je vnitřním jádrem každé bytosti. Veškeré získané znalosti o předmětech jsou považovány za samovztažné, protože v jiných věcech poznáváme stejnou vůli, jaká je v nás.
V knize druhé jsou elektřina a gravitace popsány jako základní síly vůle. Vědění je něco, co bylo vynalezeno, aby sloužilo vůli, a je přítomno jak u zvířat, tak u lidí. Je podřízeno požadavkům vůle pro všechna zvířata a většinu lidí. Základní podstata vesmíru a vše v něm je vnímáno jako tato vůle. Schopenhauer předkládá pesimistický obraz, na kterém jsou nenaplněné touhy bolestivé a potěšení je pouze pocit, který zažíváme v okamžiku, kdy je jedna taková bolest odstraněna. Nicméně většina tužeb není nikdy splněna a ty, které jsou splněny, jsou okamžitě nahrazeny dalšími nenaplněnými.
Estetika (sv. 1, kniha 3)
Stejně jako mnoho jiných estetických teorií se Schopenhauer soustředí na pojem génius. Génius je podle Schopenhauera posedlý všemi lidmi v různé míře a spočívá ve schopnosti estetického prožitku. Estetický prožitek nastává, když jedinec vnímá objekt a nechápe jím samotný jednotlivý objekt, ale platónskou podobu objektu. Jedinec je pak schopen ztratit se v objektu rozjímání a na krátký okamžik uniknout z koloběhu nenaplněné touhy tím, že se stane „čistým subjektem vědění bez vůle“. Ti, kteří mají vysoký stupeň génia, mohou být naučeni sdělovat tyto estetické zážitky druhým a objekty, které tyto zážitky sdělují, jsou umělecká díla. Na základě této teorie považoval Schopenhauer nizozemské zátiší za nejlepší typ malby, protože bylo schopno pomoci divákům vidět krásu v obyčejných, každodenních objektech. Ostře však kritizoval ty, které zobrazovaly nahé ženy nebo připravované jídlo, protože tyto druhy zobrazení mají tendenci stimulovat touhu, a tím bránit divákovi v tom, aby měl estetický zážitek a stal se „čistým subjektem nevědomosti bez vůle“.
Hudba také zaujímá privilegované místo v Schopenhauerově estetice, protože věřil, že má zvláštní vztah k vůli. Tam, kde jiné formy umění jsou napodobeninami věcí vnímaných ve světě, je hudba přímou kopií vůle.
Schopenhauer v této knize tvrdí, že předkládá čistě popisný popis lidského etického chování, v němž identifikuje dva typy chování: potvrzení a popření vůle. To je podobné Nietzscheho popisu morálky „pána“ a „otroka“.
Schopenhauer obšírně rozebírá sebevraždu a konstatuje, že ve skutečnosti nijak zásadně nezničí Vůli ani žádnou její část, protože smrt je pouze koncem jednoho konkrétního fenoménu Vůle, který je následně přeskupen. Asketismem, konečným popřením Vůle, lze pomalu oslabit individuální vůli způsobem, který je mnohem významnější než násilná sebevražda, která je ve skutečnosti v jistém smyslu potvrzením Vůle.
Konečným závěrem je, že člověk může mít snesitelný život ne úplným odstraněním touhy jako v buddhismu, protože by to vedlo k nudě, ale tím, že se stane nezúčastněným pozorovatelem vlastní vůle a bude si neustále vědom toho, že většina jeho tužeb zůstane nenaplněna.
Kritika kantovské filozofie (sv. 1, příloha)
Na konci 4. knihy Schopenhauer připojil důkladnou diskusi o přednostech a chybách Kantovy filozofie. Schopenhauerova kritika kantovské filozofie tvrdila, že Kantovou největší chybou byla neschopnost rozlišovat mezi intuitivními znalostmi a pojmovými, verbálními znalostmi.
Obsah svazku II je následující.
Doplňky k první knize
I. O základním pohledu na idealismus
II. O nauce poznání vnímání nebo poznání
IV. On Knowledge a Priori
Doktrína abstraktní reprezentace aneb myšlení
V. O rozumu zbaveném rozumu
VI. O nauce abstraktního poznání aneb o poznání rozumu
VII. O vztahu poznání vnímání k abstraktnímu poznání
VIII. O teorii směšného
X. O vědě syllogismů
XII. O nauce vědy
XIII. O metodách matematiky
XIV. O Sdružení idejí
XV. O podstatných nedokonalostech intelektu
XVI. O praktickém využití našeho rozumu a o stoicismu
XVII. On Man’s Need for Metaphysics
Doplňky k druhé knize
XVIII. O možnosti poznat věc v sobě
XIX. O prvenství vůle v sebeuvědomění
XX. Objektivizace vůle v organismu zvířat
XXI. Retrospect a obecnější úvahy
XXII. Objektivní pohled na intelekt
XXIII. O objektivizaci Vůle v přírodě bez poznání
XXV. Transcendent Considerations on the Will as Thing-in-Itself
XXVII. O instinktu a mechanické tendenci
XXVIII. Charakteristika vůle žít
Dodatky ke třetí knize
XXIX. O poznání myšlenek
XXX. O čistém předmětu poznání
XXXIII. Izolované poznámky o přírodní kráse
XXXIV. O vnitřní povaze umění
XXXV. O estetice architektury
XXXVI. Izolované poznámky k estetice plastického a obrazového umění
XXXVII. O estetice poezie
XXXIX. O metafyzice hudby
Dodatky ke čtvrté knize
XLI. O smrti a jejím vztahu k nezničitelnosti naší vnitřní přirozenosti
XLII. Život druhů
XLIII. Dědičná povaha vlastností
XLIV. Metafyzika sexuální lásky
Příloha k předchozí kapitole
XLV. O potvrzení vůle žít
XLVI. O marnosti a utrpení života
XLVIII. O nauce popírání vůle žít
XLIX. Cesta ke spáse
Hodnota tohoto díla je velmi sporná. Někteří hodnotí Schopenhauera jako jednoho z nejoriginálnějších a nejinspirativnějších ze všech filozofů, zatímco jiní ho považují za nekonzistentního a příliš pesimistického. Zatímco mimo Německo je jeho jméno méně známé, měl obrovský vliv na psychoanalýzu a Freudova díla; někteří badatelé dokonce zpochybnili, zda Freud mluvil pravdu, když řekl, že nečetl Schopenhauera až do jeho vysokého věku. Pojem podvědomí je přítomen v Schopenhauerově závěti a jeho teorie šílenství tomu odpovídala. Také jeho teorie o masochismu je dnes stále široce navrhována lékaři. Nietzsche, Popper, Tolstoj a skladatel Richard Wagner byli silně ovlivněni jeho dílem.
Schopenhauerova diskuse o jazyce měla zásadní vliv na Ludwiga Wittgensteina.