Pamatujete si ten pocit, když jste byli malí a zdálo se, že se nikam nehodíte? Já to znám moc dobře. Přistěhovali jsme se, začala jsem chodit do školy a najednou jsem zjistila, že s ostatními dětmi prostě nemám nic společného. Jako by mi chyběl klíč, kterým se odemykají dveře do jejich světa.
Útěk do světa pixelů
Tenkrát jsem objevila Animal Crossing. Zní to asi šíleně, ale v té hře jsem našla to, co mi v reálném životě chybělo – přátelství. Možná si teď říkáte, že virtuální kamarádi nemůžou nahradit ty opravdové, ale pro mě to tehdy byla záchrana.
Vesničané, moji sousedé, moji přátelé
Povídala jsem si s vesničany, a čím víc jsem je poznávala, tím víc se mi otevírali. Zjišťovala jsem, že i v tom pixelovém světě se dají budovat vztahy. A co víc, cítila jsem se tam přijatá taková, jaká jsem. Nikdo mě nesoudil, nikdo se mi neposmíval. Prostě pohoda jazz.
Díky Animal Crossing jsem se mohla odreagovat a zapomenout na to, že ve škole nejsem zrovna populární. Těšila jsem se na každý nový den v té malé virtuální vesničce. Jako bych tam žila život, po kterém jsem vždycky toužila.
A co dál?
Život plyne jako voda a já se zase stěhovala. Tentokrát jsem našla lidi, se kterými jsem si sedla i v reálu. Najednou jsem Animal Crossing nepotřebovala tolik. Hrála jsem ho i dál, ale už to nebylo to pravé ořechové. Protože víte co? Ten svět přátelství jsem našla i tady.
A teď mám pro vás dvě otázky na tělo:
- Máte s Animal Crossing nějaké podobné zážitky?
- Kteří tři vesničané jsou vaši nejoblíbenější?
Za mě je to jasný: Tank, Tangy a Dotty. Ti prostě nemají konkurenci!
Zdroje:
Článek „I Used Animal Crossing to Escape My Childhood Loneliness“ na Boldly Wired.