Už jste se někdy setkali s někým, kdo tak trochu „hraje podle svých pravidel“? S někým, kdo se zdá být imunní vůči konvencím a očekáváním? Může to být okouzlující, ale i znepokojivé. A někdy to může být příznak něčeho vážnějšího – antisociální poruchy osobnosti. Pojďme se na ni podívat zblízka, bez zbytečných soudů a s otevřenou myslí.
Antisociální porucha osobnosti: Jak ji poznat, pochopit a (možná) léčit
Antisociální porucha osobnosti (AsPD) je složitá věc. Nejde o to, že by někdo neměl rád společnost. Jde o hluboký a trvalý nezájem o pravidla a pocity ostatních. Lidé s AsPD je často nedodržují, manipulují, lžou a celkově se chovají tak, jak se to „nesmí“. Je to, jako by měli v hlavě úplně jiný manuál chování. Někdy se mluví o souvislosti s psychopatií, ale je důležité si uvědomit, že ne každý s AsPD je psychopat – a naopak.
Jak poznat, že jde o víc než jen „rebelství“?
Diagnóza AsPD se dá stanovit až po 18. roce života, ale často se dá vysledovat zpět do dětství, kdy se projevuje jako porucha chování. Pro stanovení diagnózy musí člověk splňovat alespoň tři z těchto kritérií:
- Neschopnost přizpůsobit se společenským normám (opakované porušování zákonů).
- Opakované lhaní a podvádění.
- Impulzivita.
- Agresivita.
- Nezodpovědnost a ohrožování sebe i ostatních.
- Stálá nezodpovědnost.
- Nedostatek lítosti.
Důležité je, aby se tyto projevy neobjevily jen v manické fázi nebo při schizofrenii.
Co stojí za vznikem AsPD? Hraje roli genetika, prostředí nebo obojí?
Ono se to nezdá, ale o AsPD se toho ví relativně dost. Tedy, alespoň co se týče příčin. Vědci zkoumají vliv serotoninu, neurotransmiteru, který ovlivňuje náladu, chuť k jídlu, sexuální touhu a paměť. Nižší hladiny serotoninu se dávají do souvislosti s impulzivitou a agresivitou, což jsou charakteristické rysy AsPD.
Ale samozřejmě, prostředí hraje taky velkou roli. Studie z Brazílie ukázala, že děti s vyšším skóre antisociálního chování měly častěji zkušenosti s tvrdými tresty a absencí otce. Deprese a úzkost matky taky hrály roli u starších dětí. A pro rodiny s nízkými příjmy byla rizikovým faktorem nepracující matka, pravděpodobně kvůli stresu z chudoby.
Geny a prostředí? Jak se říká, obojí je špatně. Cadoret a kolegové (1995) sledovali jednovaječná dvojčata, která byla po narození oddělena. Zjistili, že jak rodinná historie AsPD, tak nepříznivé adoptivní prostředí (problémy v manželství, právní problémy, duševní onemocnění) nezávisle na sobě zvyšovaly pravděpodobnost antisociálního chování u dětí.
Když hlava dostane ránu…
Zranění hlavy můžou taky ovlivnit chování člověka. Příkladem je slavný případ Phinease Gage, kterému vážné zranění mozku změnilo celou osobnost. Poškozená byla prefrontální kůra, která má vliv na morální úsudek. Proto se spekuluje, že poškození této oblasti v dětství může vést k poruše rozvoje morálních zásad a tím i k AsPD.
Léčba AsPD: Sisyfovská práce?
Léčba AsPD je náročná. Hlavní překážkou je motivace. Lidé s AsPD si často neuvědomují, že by se měli měnit. Navíc jsou často manipulativní a lstiví, takže je těžké poznat, jestli léčba zabírá. Proto se soudí, že ambulantní programy moc nefungují. Ani kognitivně behaviorální terapie (CBT) se nezdá být zrovna efektivní.
Často se s léčbou začíná ve vězení, protože výskyt AsPD je u vězňů vysoký. Ale i tam je problém – pacienti můžou předstírat zlepšení, aby si zkrátili trest. Nabízejí se programy zvládání hněvu, které můžou být užitečné, ale hněv není diagnostickým kritériem AsPD, takže se neléčí samotná podstata poruchy.
Ale není všem dnům konec! McRae (2013) naznačuje, že léčba může ovlivnit sebeporozumění pacientů. To už je, jak se říká, nějaký pokrok.
Je jasné, že AsPD je komplexní problém, který vyžaduje komplexní přístup. Není to jednoduché pro nikoho – ani pro lidi s AsPD, ani pro jejich okolí. Ale s porozuměním a trpělivostí se dá dosáhnout alespoň dílčího zlepšení.
Zdroje:
Black, D. (2006). What causes antisocial personality disorder. Psych Central.
Brown, S. L., Botsis, A., & Van Praag, H. M. (1994). Serotonin and aggression.Journal of Offender Rehabilitation, 21(3-4), 27-40.
Curto, B. M., Paula, C. S., do Nascimento, R., Murray, J., & Bordin, I. A. (2011). Environmental factors associated with adolescent antisocial behavior in a poor urban community in Brazil. Social psychiatry and psychiatric epidemiology, 46(12), 1221-1231.
Duggan, C., Huband, N., Smailagic, N., Ferriter, M. and Adams, C. (2007), The use of psychological treatments for people with personality disorder: A systematic review of randomized controlled trials. Personality and Mental Health, 1: 95–125
Grafman, J., Schwab, K., Warden, D., Pridgen, A., Brown, H. R., & Salazar, A. M. (1996). Frontal lobe injuries, violence, and aggression a report of the vietnam head injury study. Neurology, 46(5), 1231-1231.
McRae, L. (2013). Admitting offenders with antisocial personality disorder to a medium secure unit: a qualitative examination of multidisciplinary team decision-making. The journal of forensic psychiatry & psychology, 24(2), 215-232.
Moore, T. M., Scarpa, A., & Raine, A. (2002). A meta‐analysis of serotonin metabolite 5‐HIAA and antisocial behavior. Aggressive behavior, 28(4), 299-316.
Pemment, J. (2013). The neurobiology of antisocial personality disorder: The quest for rehabilitation and treatment. Aggression and violent behavior, 18(1), 79-82.
Salekin, R. T. (2002). Psychopathy and therapeutic pessimism: Clinical lore or clinical reality?. Clinical psychology review, 22(1), 79-112.