Krutá realita je všude kolem nás. Stačí se rozhlédnout. Vidíte toho shrbeného, unaveného člověka na rohu ulice, zabaleného do chatrné deky? Sotva žebrá o drobné, spíš jen tiše leží a čeká. Možná si říkáte, že nepřežije noc.
Dotkni se srdce: Proč soucítíme a jak to ovlivňuje náš život
Co se vám v tu chvíli honí hlavou? Většina lidí raději zrychlí krok a předstírá, že je ten člověk jen špinavá skvrna na chodníku. Jiní se na chvíli zastaví, tiše se pomodlí a jdou dál. A pak jsou tací, co mu hodí pár mincí, aniž by zpomalili. Každý z nás má v sobě kousek citu, ale co to vlastně znamená?
Láska a soucit – to není luxus, ale nutnost!
Když vidíte někoho trpět, sevře se vám srdce. Jak se ale tenhle pocit jmenuje? Záleží na tom, jak moc vás ten člověk doopravdy trápí. Jsme přece společenští tvorové a v těžkých chvílích cítíme s druhými. Je mi líto někoho, kdo je na tom hůř než já – je to empatie? Anebo něco jiného?
Pojďme si to říct na rovinu. V roce 1909 psycholog Edward Titchener přeložil německé slovo „Einfühlung“ (vcítění se) do angličtiny jako „empathy“. Často si myslíme, že když je někdo „empatický“, je to automaticky svatoušek, co běhá kolem a snaží se všechny zachránit. Někdy si myslíme, že mu jde o štěstí druhých. Ale existují i jiná slova pro podobné pocity, které se snadno pletou. A my se na ně teď podíváme zblízka.
Lítost, soucit, empatie – v čem je ten rozdíl?
Lítost je pocit smutku, nepohody, tísně nebo žalu, když vidíme někoho v nesnázích. Představte si: jste v obchodě a vidíte, jak manžel sekýruje ženu. Křičí na ni, že vybírá špatné zboží. Vy na ně mlčky zíráte, je vám té ženy líto, a pak rychle odejdete.
Co z toho plyne? Lítost je jen konstatování, že někdo trpí. Omluvíte se v duchu za jeho bolest, ale tím to hasne. Nic víc, nic míň.
Jako z učebnice je to vidět na sociálních sítích. Všichni známe ty dojemné fotky nebo příběhy nešťastných dětí, zvířat, rodin… a pod tím nápis: „Dej like/sdílej, pokud chápeš jeho bolest a chceš pomoct.“ Všichni ale víme, že tím se nic nevyřeší, jen dáme najevo, že o problému víme.
Soucit (z řeckého „s cítěním“) je lítost, ale s reálným zájmem o toho, kdo trpí. Chcete, aby se mu ulevilo a přejete mu do budoucna jen to dobré. To je nejběžnější forma „sdílených emocí“. Stačí, když vám na tom druhém záleží, i když jste sami nikdy nezažili to samé. Snažíte se vcítit do jeho kůže a pochopit jeho bolest.
Empatie (opět z řečtiny, „v cítění“) je kombinace soucitu a vlastní zkušenosti. Abyste cítili empatii, musíte si projít tím samým, co ten druhý. Musíte vědět, jak hořká ta bolest je, protože jste ji sami zažili. Samozřejmě, nestačí jen mít podobnou zkušenost. Psychopaté bez soucitu můžou zneužít vaši fobii proti vám, protože ví, jak moc vás to bude bolet.
Představte si, že jste sestřička, která utěšuje ženu po potratu. Snažíte se ji uklidnit, že je miminko v nebíčku, a přitom se vám derou slzy do očí. To je soucit. „Ty mi nerozumíš! Nevíš, jaké to je ztratit dítě, které jsi ještě ani nepohladila!“ křičí žena. Se slzami v očích zašeptáte, protože si vzpomenete na vlastní mrtvě narozené miminko: „Ale ano, vím. Moc dobře.“ To je empatie. To je to, co nás spojuje a pomáhá nám přežít i ty nejhorší bouře. Vlastně, stačí vidět takovou situaci v televizi nebo v kině a už brečíme!
Soustrast (z latinského „trpět s“) je empatie nebo soucit s jasnou snahou tomu člověku ulevit. S empatií sdílíte emoce, se soustrastí sdílíte životy. To je vrchol sdílených emocí. Probouzí to v nás opravdovou lásku a laskavost. Vychází to z empatie a často se s ní plete. Hlavní rozdíl je v tom, že soustrast znamená, že vám je toho člověka líto, chápete, jak se cítí, a aktivně mu pomáháte najít řešení.
Dobrý příklad: kardiolog, který léčí pacienty s nemocným srdcem zadarmo, protože sám kdysi prodělal infarkt a zachránil ho doktor, který ho operoval i přes jeho chudobu. On sám byl v té samé situaci a nechce, aby někdo umřel kvůli nepříznivým okolnostem. To je soustrast, životní nutnost.
Altruismus nebo laskavost je pomoc druhým, kteří trpí. Ne proto, že je litujete, soucítíte s nimi nebo s nimi cítíte, ale prostě proto, že je to správné. Nemusíte s nimi vůbec sdílet emoce. Altruismus je možný i tehdy, když si nevšímáte bolesti druhých, nechcete ji pochopit a jen chcete „udělat svět lepším místem“. Je to spíš odtažitý a neutrální postoj.
Klišé příklad: pomůžete staré paní přejít ulici. Nelitujete ji, že je křehká, nezajímá vás, co se stane, když nepřejde, a nikdy jste neměli problémy s chůzí po ulici. Ale uděláte to, protože je to správné. A i když je to šlechetné, není v tom ani špetka sdílených emocí.
Někdy se altruismus obrátí proti vám. Kvůli nevědomosti a dobrým úmyslům můžete napáchat škodu. Nechápete problém, ale chcete ho vyřešit za každou cenu. Dobrý příklad: vyměníte chudému dítěti starou hračku, památku na zesnulou matku, za novou, protože si myslíte, že je to tak správně.
Altruismus se ale může zrodit i ze soustrasti. A to je to pravé ořechové! Pomáháte lidem, protože plně chápete jejich bolest. Soustrast je „osobní“ forma altruismu. Pomáháte, protože jim rozumíte.
Shrňme si to!
Lítost je, když si představíte, že jste v něčí kůži. Soucit je, když se do té kůže obujete. Empatie je, když už v té kůži jste. A soustrast je, když se do té kůže obujete a aktivně se snažíte pomoct.
Tak co, zpátky k tomu žebrákovi na chodníku. Co byste cítili vy? Lítost, soucit, empatii, soustrast… nebo byste ho rovnou ignorovali? Je to jen na vás.
Zdroje:
Burton, Neel. (2015). Heaven and Hell: The Psychology of the Emotions.
Empathy (in His/Her Shoes)