Už jste se někdy zamysleli nad tím, kolik informací o sobě denně sdílíme? A kolik z nich končí v rukou lidí, které ani neznáme? V práci to platí dvojnásob. Mluvíme o platech, zdravotních problémech, rodinných peripetiích… Kolik toho smíme prozradit a co už je za hranou?
Proč na tom záleží?
Možná si řeknete, že je to jen cár papíru, nějaké nařízení. Ale věřte mi, důvěrnost a ochrana osobních údajů je něco, co ovlivňuje naši každodenní realitu víc, než si myslíme. Tvoří základ pro to, abychom se v práci cítili bezpečně a věřili svým kolegům i nadřízeným. V opačném případě se snadno dostaneme do situace, kdy se bojíme cokoliv říct, protože nevíme, kde to nakonec skončí.
Co si pod tím představit v praxi?
Není to jen o tom, že nesmíme lustrovat kolegy na sociálních sítích nebo si číst jejich e-maily (i když i to se děje…). Jde i o mnohem subtilnější věci. Například, když slyšíme, že se kolega chystá na rizikové těhotenství, neměli bychom to vytrubovat do celého open space, že? A když personalista sdílí s vedoucím týmu informace o zdravotním stavu uchazeče, který se hlásí na pozici, je to v pořádku? Otázka za milion…
Kde se nejčastěji chybuje?
Paradoxně tam, kde bychom to nejméně čekali. Často se informace šíří úplně nevinně, třeba u oběda. „No víš, Pepa má teď problémy s páteří, tak je furt na nemocenské…“ A najednou to ví celá firma. Neříkám, že Pepa má být izolovaný, ale myslete na to, že i taková obyčejná konverzace může někomu ublížit. Zkuste se vžít do jeho kůže. Co by se vám líbilo a co už by bylo přes čáru?
Jak se v tom vyznat?
Naštěstí existují pravidla. GDPR, interní směrnice… Je toho spousta. Ale v první řadě je to o selském rozumu a empatii. Zkuste se vždycky zamyslet, než něco řeknete nebo sdílíte. A když si nejste jistí, raději se zeptejte. Lepší jednou se zeptat než litovat. Koneckonců, důvěra je křehká věc a lehce se rozbije. A její oprava pak stojí hromadu energie a času.