Už jste se někdy zamysleli nad tím, proč se lidé chovají tak, jak se chovají? Proč zrovna tenhle člověk udělal tohle a ne něco jiného? Většinou to bereme jako samozřejmost, jedeme dál. Ale občas nás to prostě trkne. A právě o tom je tenhle článek. O tom, jak si to vysvětlujeme my sami v hlavě, bez psychologických pouček a složitých termínů. Protože ruku na srdce, kdo z nás to fakt řeší do hloubky?
Fritz Heider: Atribuční teorie – jak si vysvětlujeme chování své i druhých
Fritz Heider, pán, co by ho v hospodě nikdo neznal, ale v psychologii je to docela machr, přišel s takzvanou atribuční teorií. Zjednodušeně řečeno: jde o to, jak si vysvětlujeme příčiny dění kolem nás. A teď nemyslím příčiny válek, ale spíš proč sousedka zase seká trávník v neděli ráno nebo proč ten nový kolega v práci chodí pořád pozdě.
Vnitřní vs. vnější příčiny
Heider rozdělil ty příčiny na dvě skupiny. Vnitřní a vnější. Vnitřní, to je něco v tom člověku samotném. Třeba je líný, hloupý, má špatnou náladu nebo je prostě takový. Vnější, to je něco, co ho ovlivňuje zvenku. Třeba zaspal, má nemocné dítě, pokazilo se mu auto nebo mu to prostě někdo nařídil. A teď hádejte, co děláme nejčastěji? No jasně, sázíme na ty vnitřní příčiny. Že je někdo líný lempl, a ne že mu třeba fakt není dobře.
Když soudíme druhé…
Tenhle sklon k posuzování druhých podle vnitřních příčin má i svoje jméno. Říká se tomu základní atribuční chyba. A je to docela svinstvo, protože to vede k nespravedlivým soudům. Místo abychom se zamysleli, co toho člověka vedlo k tomu, co udělal, hned ho odsoudíme. Jak se říká, soudit se má spravedlivě, ale kdo z nás to umí?
…a když soudíme sami sebe
Zajímavé je, že když jde o nás, tak to vidíme jinak. Když se nám něco nepovede, tak hledáme vnější příčiny. Že nám to nevyšlo, protože nám nefoukal vítr do plachet, nebo nám to někdo zkazil. A když se nám něco povede? No jasně, to je zásluha naše! My jsme prostě šikovní a skvělí. Tohle se jmenuje sebezvýhodňující zkreslení. No řekněte, kdo to nedělá?
Takže co z toho plyne? Možná se občas zamyslet, než někoho odsoudíme. Třeba má ten člověk jen špatný den, nebo mu život zrovna hází klacky pod nohy. A sobě taky občas odpustit, protože nikdo není dokonalý. Jak se říká, chybami se člověk učí. A my se máme pořád co učit.