„`html
Tak co, už jste se dneska zamysleli nad tím, proč vlastně ráno vstanete z postele? Nebo proč vás ten konkrétní člověk tak neskutečně štve? Ne, nebudeme teď rozebírat vaše osobní trable. Ale…napada mě, že vlastně málokdo tuší, jak dlouhou cestu urazila psychologie, než se stala tím, čím je dneska. Pojďme se na to mrknout!
Od starověku k prvním laboratořím
Víte, že už starý Řekové si lámali hlavu nad tím, co se nám honí hlavou? Akorát tomu neříkali psychologie, ale filozofie. Hledali odpovědi na otázky duše, mysli, vědomí… Platón, Aristoteles, ti kluci toho napsali hromadu! A pak se na to na pár století tak trochu zapomnělo. Až s renesancí a osvícenstvím se to zase začalo rozjíždět. Ale pořád to byla spíš teorie, takové to „co by, kdyby“.
Experimenty a měření
A pak bác ho! V 19. století se objevil chlapík jménem Wilhelm Wundt. Ten si řekl, že už bylo dost tlachání a že je potřeba to zkusit změřit a ověřit. Založil první psychologickou laboratoř v Lipsku a začal dělat experimenty. Sice docela primitivní – reakční časy, vnímání barev, takové ty věci – ale byl to zlom. Z psychologie se konečně stala věda, se vším, co k tomu patří.
Psychologické směry: Každý pes jiná ves
No a pak se s tím roztrhl pytel. Každý psycholog měl najednou svůj vlastní názor a svůj vlastní směr. Freud a jeho psychoanalýza, to zná asi každý. Pak behaviorismus, který zase říkal, že se máme soustředit jen na to, co se dá pozorovat a měřit – žádné nevědomí, žádné emoce. A pak kognitivní psychologie, humanistická psychologie… Je toho fakt halda. A upřímně? V tomhle se člověk snadno ztratí. Ale aspoň je z čeho vybírat, ne?
A co dneska?
Dneska už je psychologie úplně všude. V personalistice, v marketingu, ve sportu, ve zdravotnictví… A to je dobře. Protože, ruku na srdce, kdo z nás by občas nepotřeboval poradit nebo se aspoň trochu líp zorientovat ve svém vlastním životě? Takže až se příště budete zlobit na šéfa, vzpomeňte si, že i on je jenom člověk… a že i on možná potřebuje psychologa.
„`