Keri ušla pořádný kus cesty. Peklem, jak se říká. Ale víte co? Zvedla se a šla dál. Přijala svoje démony a teď se na svoje jizvy dívá jako na důkaz, že přežila. A to je její příběh.
Jizvy jako zlaté nitě: Keriina cesta z temnoty k síle a naději
Keri si toho prožila víc, než si kdokoliv z nás dokáže představit. Dětství poznamenané znásilněním, deset let sledování mámina boje s rakovinou, než jí nemoc nakonec vzala. A rok nato našla mrtvého tátu. „Cítila jsem se naprosto bezmocná. Ta bezmoc mě pohltila. Topila jsem se v ní, až jsem nakonec otupěla. Sebepoškozování byla jediná cesta, jak se z té otupělosti probrat,“ vypráví Keri.
Mlčení a samodiagnóza
Nikdy nevyhledala odbornou pomoc. Rodiče jí vyhrožovali psychiatrem, pokud se nepřestane pitvat v traumatu ze znásilnění. Diagnózu si stanovila sama, na základě kurzů psychologie a rad od přátel z oboru. A prožívala peklo. „Hluboký smutek, neschopnost se z čehokoliv radovat, vztek na celý svět, protože jsem se cítila sama se svými problémy, nedůvěra k lidem, protože mi ublížil někdo blízký, a pak náhlé pocity naprosté otupělosti, které přišly po návalu úzkosti a strachu,“ popisuje své stavy.
To se projevilo i v jejím životě. Přestala se bavit s přáteli a rodinou, což je zraňovalo. Začaly se problémy v práci a neustále myslela na to, jak se zbavit špatných vzpomínek. Kradla bratrovy žiletky a lámala je, aby se mohla pořezat. „Když jsem byla starší a mohla jsem si kupovat vlastní zásoby, měla jsem malou krabičku plnou gázy, mastičky a žiletek. Utrousila jsem dost peněz za to, abych ji měla pořád plnou,“ vzpomíná. Naštěstí se sebepoškozovala naposledy už před 132 dny, i když touha je stále silná.
Když se rodiče dozvěděli…
Když se to rodiče dozvěděli, byli vyděšení a naštvaní, že Keri nepřišla za nimi. Otřáslo to jejich vztahem. Naštěstí měla kolem sebe skvělé přátele, kteří ji podrželi a vyslechli, když byla připravená mluvit. I tak se ale občas cítila sama. „Nejdřív jsem se zlobila, když chtěli vědět, co se děje. Zlobila jsem se, že se tváří, že jim na mně záleží, když už to dělám tak dlouho. Kdyby jim záleželo, všimli by si toho dřív, ne? Kdo jim dal právo něco chtít? Cítila jsem se jako v pasti, když mě nechtěli nechat jít. Cítila jsem se zahnaná do kouta. Trvalo dlouho, než jsem se uvolnila a začala se otevírat,“ říká Keri.
Zlom v prádelně
Zlom nastal, když začala studovat psychologii. Díky tomu lépe pochopila svoje problémy a naučila se s nimi pracovat. Ale ten klíčový moment, kdy dokázala přijmout svoji závislost, se odehrál v prádelně. „Přišel ke mně malý kluk a začal obkreslovat jednu z mých jizev. Vyděsilo mě to. A on mi řekl: ‚Ty máš smutný čáry, jako moje ségra.'“
Přiběhla jeho sestra a vypadala vyděšeně. „Jo, ona má vždycky, když je smutná, jednu novou. Ty jsi smutná hodně?“ zeptal se kluk Keri. A pak pokračoval: „Já se jí snažím pomoct. Vždycky, když můžu, ji obejmu. Ale stejně je má.“ A pak dodal: „Ona se je snaží schovávat, protože hodně lidí nechápe, proč je má. Ale víš co? Jednou se na ně podívá a už nebude smutná. Když se na ně podívá, vzpomene si na svýho úžasnýho brášku a na jeho úžasný objetí.“
„Upřímně nevím, kde se ta slova vzala. Ale když jsem viděla ten úlevný výraz v tváři té holčičky, začala jsem se na svoje jizvy dívat jako na dar. Nebo na důkaz odvahy. Znamenají, že jsem tady, že pořád bojuju. A když mám tu zkušenost, možná můžu pomoct někomu dalšímu,“ říká Keri.
Jak s tím bojuje dál?
Keri si pamatuje na ten moment z prádelny. Píše. Dává svoje pocity do scén s co největší dávkou emocí. Cvičí, protože jí to dává pocit kontroly. A obklopuje se přáteli, kteří jí poskytují bezpečné útočiště. „Co tě nezabije, to tě posílí. Jak ohraně to zní, ale je to pravda. Ukázalo mi to, že jsem přežila a že ať mi život hodí cokoliv, já to zvládnu.“ A co je důležité, je ochotná vyhledat odbornou pomoc. Uvědomila si, že už se nemusí trápit sama.
Její rada pro ty, kteří se trápí? „Vyhledejte pomoc. Není na tom nic špatného ani slabého. Stejně jako se zeptáte učitele, když nevíte odpověď, zeptejte se na pomoc psychologa nebo psychiatra, abyste se cítili lépe. A ignorujte to, co říkají média o lidech s psychickými problémy, jako jsou oběti znásilnění, lidé s PTSD nebo s depresí. Jste lidi, prožili jste něco hrozného, ale to neznamená, že si nezasloužíte lásku a dobrý život. Ne jste použité, nejste odpad. Jste úžasní lidé, kteří můžou ovlivnit víc životů, než si myslíte. Jen bojujte dál.“
Keri by chtěla sdílet tohle: „Jako spisovatelka a čtenářka ráda poznávám nová slova z různých jazyků. Jedno, které se mi s tímhle pojí, je Kintsugi. Je to japonské umění opravování rozbité keramiky zlatem, stříbrem nebo platinou. Díky tomu je opravený kousek ještě krásnější než dřív. Myslím, že to platí pro každého, kdo se cítí zlomený. Jizvy a rozbité kousky z vás nedělají ošklivé lidi. Dělají vás jedinečnými a krásnými.“
Keri je silná! Její příběh mě zasáhl a moc mi pomohl. Věřím, že pomůže i dalším. Pomozte mi šířit naději sdílením svého příběhu.