Možná už jste to slyšeli – dítě, co se stará o rodiče. Jenže ono to není jen roztomilý obrázek z reklamy. Za tím se může skrývat hluboké, tiché trauma, které ovlivňuje život dospělých. Trauma, o kterém se nemluví. Trauma, které mění dítě v malého dospělého.
Když se dítě stane rodičem: Tiché trauma, které ovlivňuje život dospělých
Představte si to: místo hraní s kamarády, pomáháte s placením účtů. Místo tajných dětských schovávaček, utíráte slzy mámě. Ne, nejste pohádková postava, jste dítě, které bylo donuceno dospět příliš brzy. Mluvíme o parentifikaci, jevu, kdy dítě přebírá role rodiče nebo pečovatele. A věřte mi, tohle není žádná sranda.
Co je to ta parentifikace?
Zjednodušeně řečeno, dítě je nuceno obětovat své potřeby, aby se postaralo o rodiče (nebo sourozence). Je to, jako by na něj rodič shodil svou zodpovědnost, protože ji buď nechce, nebo nemůže zvládnout. A nejhorší na tom je, že dítě se často snaží touhle „pomocí“ zasloužit si lásku, kterou by mělo dostávat automaticky.
Existují dva hlavní typy: instrumentální a emocionální. Instrumentální parentifikace zahrnuje praktické věci – vaření, úklid, péče o mladší sourozence, placení složenek. Emocionální parentifikace je mnohem záludnější. Z dítěte se stává důvěrník, prostředník, terapeut pro rodiče. Háček je v tom, že obojí se často vyskytuje společně.
Poznáte to? Zkuste si malý test:
Řekněte si pravdu. Souhlasíte s následujícími tvrzeními?
- Zdá se, že členové rodiny mi neustále nosí své problémy.
- V mé rodině mám často pocit, že jsem povolán/a dělat víc, než je můj díl.
- Často se cítím spíš jako dospělý než jako dítě ve své rodině.
- V mé rodině se často cítím jako rozhodčí.
- V mé rodině často dělám oběti, které ostatní členové rodiny nevnímají.
- Někdy mám pocit, že jsem jediný/á, na koho se moje matka nebo otec může obrátit.
- Často se cítím sklesle bez zvláštního důvodu, na který bych si mohl/a vzpomenout.
- V mé rodině existují určití členové rodiny, se kterými si umím poradit lépe než kdokoli jiný.
- Aktivně se podílím na správě finančních záležitostí své rodiny.
- Rodiče mají dost práce na to, aby se nemuseli starat i o domácí práce.
- Cítím se velmi nepříjemně, když se doma něco nedaří.
- Často se zdá, že se s mými pocity v mé rodině nepočítá.
- V mé rodině iniciuji většinu volnočasových aktivit.
- V krizových situacích podávám nejlepší výkony.
- Zdá se, že je doma dost problémů na to, abych ještě nějaké způsobil/a.
- Pokud je někdo z rodiny rozrušený, téměř vždy se do toho nějak zapojím.
- Často se zlobím, když jsem požádán/a o určité druhy práce.
- Často dávám přednost společnosti lidí starších než já.
- Často jsem zodpovědný/á za fyzickou péči o některé členy své rodiny.
- Často jsem popisován/a jako zralý/á na svůj věk.
- Zdá se, že jsem obvykle odpovědný/á za většinu toho, co se stane.
Pokud jste u většiny odpověděli ano, možná jste to zažili na vlastní kůži.
Co to s člověkem udělá?
Dítě se naučí cítit povinnost starat se o rodiče a cítí obrovskou vinu, když se mu to nedaří nebo se snaží myslet na sebe. Potlačuje své vlastní potřeby, aby se mohlo soustředit na povinnosti, s nadějí, že konečně dostane lásku, která zřejmě nikdy nepřijde. A často končí ve vztazích se závislými lidmi, aby si mohlo znovu hrát na rodiče.
Důsledky? Deprese, úzkosti, nízké sebevědomí, problémy s hněvem a důvěrou, poruchy příjmu potravy, chronické pocity viny, přecitlivělost na odmítnutí, obtíže ve vztazích, poruchy osobnosti a dokonce i závislost na návykových látkách.
Cesta ven existuje!
Nenechte se tím zlomit. Dá se s tím pracovat! Stejně jako u jiných traumat, i tady pomůže odborná pomoc. Terapie je klíč k uzdravení. Naučíte se rozpoznávat a měnit škodlivé vzorce chování, které vám v dětství vštípili.
Zní vám to povědomě? Máte s tím zkušenosti? Podělte se o svůj příběh v komentářích!