Občas se mi stane, že se dívám do zrcadla a říkám si: „To jsem vůbec já?“ Nebo jindy, když jdu po ulici, mám pocit, že všechno kolem je jen kulisa, jako v divadle. Znáte to taky? Ten divný pocit odpojení od sebe sama a od reality? Není to nic příjemného, to vám teda povím. Ale zase, člověk v tom není sám. Pojďme se na to podívat zblízka.
Když se realita rozplyne: Depersonalizace a derealizace – víte, co se s vámi děje?
Asi už jste slyšeli o úzkostech, depresích, ale co depersonalizace a derealizace? Možná jste se s nimi už potkali, aniž byste tušili, co se vlastně děje. A věřte mi, v takových chvílích je dobré vědět, že nejste blázni a že na to existuje jméno.
Jako ve snu…
Představte si, že se díváte na svůj vlastní život jako na film. Hrajete v něm, ale necítíte, že jste to vy. To je depersonalizace. Máte pocit, že jste odpojeni od svého těla, od svých myšlenek, od svých pocitů. Jako byste byli jen pozorovatel, ne účastník.
Můžete mít pocit, že se vám zdají vzpomínky, necítíte k nim žádný emocionální vztah. Někdy se stává, že vidíte věci kolem sebe zkresleně – buď větší, nebo menší, než ve skutečnosti jsou. Třeba se vám zdá, že máte obrovské ruce. A to všechno doprovází úzkost a panika.