Občas se to stane každému. Stres, nervozita, úzkost – to všechno jsou emoce, které k životu patří. A víte co? Někdy nám dokonce pomáhají! Třeba, když nás tréma před zkouškou donutí se víc učit. Nebo když nám pocit napětí řekne, že už bychom měli trochu zvolnit.
Když se úzkost stane břemenem: Průvodce různými podobami strachu a jak s nimi bojovat
Jenže co když se tahle normální úzkost vymkne kontrole? Co když mozek začne reagovat přehnaně i na situace, které bychom jinak zvládli s klidem? Najednou nám tělem proudí adrenalin, srdce buší jako o závod a my se cítíme, jako bychom museli utéct nebo se bránit – a to třeba kvůli obyčejné schůzce nebo hádce. Pro někoho je tenhle intenzivní pocit bohužel každodenní realitou. A právě chronický pocit úzkosti a strachu je jedním z hlavních příznaků úzkostné poruchy. Ale úzkost není jen jedna. Má spoustu podob. Pojďme se na některé z nich podívat blíž.
Generalizovaná úzkostná porucha (GAP)
Tahle forma úzkosti je asi nejčastější. Lidé s GAP se neustále trápí a mají intenzivní, přetrvávající obavy. Může to být škola, práce, rodina, zkrátka cokoliv. A k tomu se obvykle přidávají alespoň tři z následujících symptomů:
– Problémy se soustředěním
– Nespavost nebo potíže s usínáním
Často se stává, že lidé s GAP neumí svoje obavy konkrétně pojmenovat, na rozdíl od lidí s jinými, specifičtějšími úzkostnými poruchami. Naštěstí existuje spousta způsobů, jak se s GAP vypořádat. Od meditace a cvičení až po kognitivně behaviorální terapii a léky. Zkrátka, každý si může najít to svoje.
Separační úzkostná porucha
Lidé se separační úzkostí zažívají obrovský stres, když se mají oddělit od konkrétní osoby, ke které mají silnou vazbu. Bojí se, že se stane něco nečekaného, co je od sebe odloučí, nebo že je ta osoba opustí. Tyhle obavy se projevují i ve snech a dotyčný odmítá se od této osoby vzdálit.
Separační úzkost je častější u dětí než u dospělých. Děti bývají úzkostné a lpí na rodičích, chtějí s nimi spát. Mají problémy, když je rodiče nechávají ve škole nebo školce. Ale i dospělí mohou trpět separační úzkostí ve vztazích s rodiči, partnery nebo dokonce vlastními dětmi.
U dětí separační úzkost často sama odezní. Pokud ale přetrvává déle než 6 měsíců, může pomoct terapie – kognitivně behaviorální nebo rodinná. Dítě se tak učí být samostatné a sociální i v nepřítomnosti blízké osoby. A stejné terapie mohou pomoct i dospělým.
Sociální úzkostná porucha (sociální fobie) a selektivní mutismus
Lidé se sociální úzkostnou poruchou mají strach z veřejných situací a z kontaktu s neznámými lidmi. Bojí se, že se ztrapní a že je ostatní budou soudit. Proto se snaží vyhýbat situacím, kde jsou středem pozornosti. Už jen pomyšlení na blížící se společenskou událost může vyvolat silné úzkostné příznaky, jako jsou panické ataky nebo bolesti břicha. Mezi projevy sociální úzkosti patří:
– Minimální nebo žádný oční kontakt
– Obtíže při jídle na veřejnosti
Sociální úzkost se může vyskytovat u dětí i dospělých. U některých dětí se ale projevuje ještě intenzivněji. Selektivní mutismus je forma sociální úzkosti, kdy dítě není schopné mluvit v sociálních situacích, i když jinak mluví normálně. Často se to stává ve škole nebo v přítomnosti cizích lidí. Pokud dítě se selektivním mutismem vůbec komunikuje, tak jen kývá hlavou nebo šeptá.
Pro lidi se sociální úzkostí mohou být užitečné selektivní inhibitory zpětného vychytávání serotoninu (SSRI), které jim pomáhají zůstat v sociálních situacích klidní. Existuje i řada terapií, které jim můžou pomoct sociální úzkost překonat.
Panická porucha a Agorafobie
Panická porucha se projevuje opakovanými panickými atakami. Jsou to intenzivní záchvaty strachu doprovázené řadou fyzických příznaků. Patří mezi ně alespoň 4 z následujících:
– Svalová ztuhlost nebo třes
– Hyperventilace (rychlé, povrchní dýchání)
– Strach ze smrti nebo zešílení
Lidé s panickou poruchou zažívají panické ataky a žijí v neustálém strachu, že se jim stane další. To pak může vést k dalším atakám. Často se panické ataky vyskytují v kombinaci s jinými úzkostnými poruchami.
Existuje řada léků, které mohou člověku pomoct při panické atace. Důležitá je i terapie. Odborník může naučit efektivní způsoby, jak s panickou atakou bojovat.
Agorafobie je strach z veřejných prostranství. Lidé s agorafobií se cítí úzkostně na místech, která považují za příliš otevřená nebo nebezpečná. Mnoho z nich se uzavírá ve svých domovech, kde se cítí bezpečně a znají své prostředí. Agorafobici se často stávají závislými na jiných lidech, kteří jim pomáhají zvládat situace venku. Agorafobie se může rozvinout v jakémkoli věku a postihuje muže i ženy.
Spouštěčem agorafobie mohou být i jiné strachy. Někdo se stane agorafobikem, protože se bojí, že se stane obětí trestného činu. Nebo se bojí nákazy nemocí. Ať už je spouštěč jakýkoli, agorafobie může být velmi omezující. Proti agorafobii účinně funguje expoziční terapie v kombinaci s léky.
Specifické fobie
Specifické fobie jsou strachy, které má člověk z konkrétního objektu nebo situace. Tyto fobie jsou trvalé a extrémní a způsobují člověku spoustu stresu. Existuje obrovská škála fobií, které se mohou vyvinout z mnoha důvodů. Fobie mohou být environmentální, jako například akrofobie: strach z výšek. Mohou být také založeny na zvířatech, nebo dokonce situační, jako je tafofobie: strach z pohřbení zaživa.
Fobie často vznikají v důsledku traumatických zážitků, které způsobí, že si lidé vytvoří negativní asociace s těmito objekty nebo situacemi. Někdo, koho v dětství poškrábala kočka na obličeji, může mít v dospělosti velký strach z koček. Stejně jako u agorafobie je expoziční terapie velmi účinná při řešení specifických fobií. V případech, kdy expoziční terapie nemusí být bezpečná nebo použitelná, může být účinná kognitivně behaviorální terapie, která změní negativní asociaci člověka s jeho obávaným objektem/situací.
A co obsedantně-kompulzivní porucha (OCD) a posttraumatická stresová porucha (PTSD)?
Dříve byly OCD a PTSD řazeny k úzkostným poruchám. Ale nedávné objevy ukázaly, že jsou natolik specifické, že si zaslouží vlastní kategorii. To ale neznamená, že je řešení OCD a PTSD méně důležité!
Společným jmenovatelem pro poruchy, jako jsou GAP, sociální úzkost, panická porucha a fobie, je strach orientovaný do budoucnosti.
OCD se liší tím, že i když člověk prožívá úzkost ve své posedlosti, je schopen najít dočasnou úlevu ve svých rituálních nutkáních. To ale bohužel znamená život v cyklickém rituálu, který může ovlivnit každodenní život. OCD lze léčit pomocí SSRI, psychoterapie a kognitivně behaviorální terapie.
Ti, kteří trpí PTSD, mohou mít úzkostné příznaky podobné GAP nebo dokonce panické poruše. PTSD se liší tím, že je orientovaná do minulosti. Člověk trpí flashbacky, které ho vracejí zpět k traumatické události. PTSD lze léčit kognitivní nebo psychoterapií, i když existuje řada léků, které se mohou ukázat jako užitečné v závislosti na rozsahu příznaků.
Poznáváte se v některém z těchto popisů? To je v pořádku! Miliony lidí na celém světě vědí, jaké to je trpět úzkostnou poruchou, takže nejste sami. Uvědomte si, že každý typ úzkosti je léčitelný a zvládnutelný. Pokud nikoho takového neznáte, i to je v pořádku. Pokud ale víte o někom, kdo trpí úzkostnou poruchou, buďte otevření a chápaví. Zvlášť, když má zrovna silný záchvat úzkosti.