Pamatujete si na ten pocit, když se vám zdá, že se svět hroutí a vy s ním? Jako byste byli uvězněni v nekonečném tunelu bez světla na konci? Maruša to zná moc dobře. A víte co? Rozhodla se ten tunel prorazit. Její příběh je o síle vůle, o hledání sebe sama a o tom, že i z nejhlubší temnoty se dá vyjít.
Marušin boj: Od závislosti k nalezení sebe sama a radám, které léčí duši
Maruša, mladá žena ze Slovinska, miluje zvířata, hudbu, knihy, psaní, přírodu a fitness. Ve svých 22 letech si dala za cíl jediné: být šťastná. „Chci dodělat školu, pracovat se zvířaty, věnovat se fitness a wellness,“ říká. „A taky psát knihy a pomáhat lidem.“ Zní to jako obyčejný sen, že? Ale cesta k němu byla pro Marušu trnitá. Hodně trnitá.
Když se temnota vkrádá do života
Deprese, úzkostná porucha a emetofobie (strach ze zvracení) – tak zněla diagnóza. Emetofobie naštěstí odezněla, ale s depresí a úzkostí Maruša bojovala a stále bojuje. Příčiny? Složité rodinné zázemí, otec alkoholik, prostředí plné násilí. „Nikdy jsem se necítila v bezpečí a milovaná,“ přiznává Maruša. A tak se začala uchylovat k drogám a alkoholu, aby se cítila „normálně“. To, co mělo zahnat temnotu, ji ale jen prohloubilo.
Ztráta, která bolí nejvíc
Po odvykání se úzkosti vrátily silnější než kdy dřív. A pak přišla rána, která Marušu srazila na kolena – smrt milovaného psa. „Byla pro mě vším. Nikdy jsem necítila tak silné pouto k živé bytosti. Ztratila jsem ji a s ní i část sebe.“ V současnosti Maruša navštěvuje psychologa a zvažuje i medikaci, pokud by jí to mohlo pomoct. Nechce se vzdát, chce bojovat.
Když úzkost ovládá každý den
Symptomy byly nesnesitelné: panický strach, nevolnost, ztráta motivace, nízké sebevědomí, pocity bezcennosti. K tomu se přidaly fyzické potíže – problémy se žaludkem, závratě, třes, pocení, slabost v nohou, problémy se zrakem, zvonění v uších. „Měla jsem pocit, že ztrácím kontrolu. Nemohla jsem žít život, jaký jsem chtěla. Nemohla jsem spát, bála jsem se vyjít ven. I obyčejná procházka byla peklo.“
Myšlenky, které děsí
Marušu trápily i sebevražedné myšlenky, ne proto, že by chtěla zemřít, ale kvůli vtíravým myšlenkám, které nemohla ovládnout. Začala se stranit lidí, přerušila kontakty s přáteli. „Myslela jsem si, že beze mě jim bude líp. Chtěla jsem být sama, cítila jsem se lépe, když jsem byla sama a neviditelná.“ Byla uvězněná ve vlastní hlavě, plná vzteku, smutku a beznaděje. Ale pak se něco změnilo. Potkala člověka, který ji inspiroval k tomu, aby se uzdravila. A po 17. narozeninách si řekla: „Už dost.“
Cesta zpět ke světlu
Maruša se rozhodla opustit střední školu, i když to považuje za chybu, ale zdraví pro ni bylo důležitější. „Začala jsem se zdravě stravovat, cvičit, číst knihy o osobním rozvoji, poslouchat hudbu. Měla jsem podporu rodiny a přátel. Byla to dlouhá a pomalá cesta, ale i když mám úzkostnou poruchu, můžu žít docela normálně.“ Tato zkušenost změnila Marušin pohled na život. „Myslím jinak, cítím jinak a lépe rozumím lidem. Vím, co je v životě důležité, a neztrácím energii na zbytečnosti. Chci žít – prostě a jednoduše. Chci ze svého života udělat něco smysluplného.“
Marušina rada pro ty, kteří se trápí:
„Nespěchejte. Je to pomalý proces. Necítíte se provinile nebo zahanbeně, že máte zase špatný den nebo jste měli panický záchvat v obchodě. Ve skutečnosti jsem jeden měla před hodinou a bylo to hrozné, ale nic netrvá věčně. Přejde to a zase se to vrátí, a já vím, že to nechcete slyšet, ale nenechte tyto pocity ovládat svůj život. Nedávejte jim tu moc. Pište si, když se necítíte ve své kůži, pište si, co vám běží hlavou, i když to pak smažete. Bude vám lépe. Nejsem 100% vyléčená, ale jdu správným směrem, a pokud to dokážu já, dokážete to i vy.“
Marušina síla vůle je obdivuhodná. Pomozme šířit její příběh a ukázat lidem, že v tom nejsou sami. A pamatujte, nikdy není pozdě začít hledat světlo ve tmě.
Zdroje: (zde budou uvedeny zdroje, pokud je článek obsahoval – v tomto případě chybí, takže nic nevypisuji)