Tak tohle je síla. Dneska vám chci vyprávět příběh, který mi fakt sednul. Příběh o odvaze, o tom, jak se člověk dokáže zvednout ze dna. Jmenuje se Molly.
Molly: Od beznaděje k naději – příběh dívky, která se nevzdala
Molly je z Austrálie, má ráda operu, divadlo, kabaret a fantasy knihy. Jo a taky píše a učí se velšsky! K tomu všemu ještě břišní tance a mládežnická divadelní skupina. Plány do budoucna? Titul z počítačové vědy a práce, která by jí umožnila cestovat po světě. No, zní to skvěle, že? Ale cesta k tomu nebyla žádná selanka.
Když tma pohltí světlo
Ve čtrnácti jí diagnostikovali těžkou depresi a generalizovanou úzkostnou poruchu. Ale, jak sama říká, příznaky se objevovaly už v jedenácti. To je zatraceně brzo. Naštěstí se svěřila mámě a ta ji vzala k doktorovi a k psychologovi. Začali s kognitivně-behaviorální terapií (CBT). A hele, nějakou dobu to fungovalo! Molly se zdálo, že je zase v pohodě. Jenže, bum! Po roce se to vrátilo. Nakonec skončila na lécích proti úzkosti a CBT používá dodnes, aby se s depresí vyrovnala. Není to ideální, ale funguje to.
Když se hlava změní v bojiště
Molly zažívala fakt hnusný stavy. „Deprese pro mě znamenala totální propady do smutku, ztrátu chuti do života, izolaci od všeho a všech. Přestalo mě bavit úplně všechno. Měla jsem stavy, kdy jsem se přejídala a pak zase hladověla,“ popisuje. Ale to nebylo všechno. Stala se asociální a… no, prostě amorální. Nemohla dělat ani ty nejjednodušší věci. Měla pocit, že má pravdu a že to, co se děje, neubližuje jí ani nikomu jinému. K tomu všemu ty úzkosti!
Svět se jí motal, nemohla se soustředit, panikařila v situacích, které jsou pro nás normální. „Bála jsem se jít na záchod na veřejnosti, jíst před lidma, dostávala jsem záchvaty paniky bez zjevnýho důvodu. Šílela jsem, když jsem byla daleko od mámy nebo od psa. A když jsem byla s nima, bála jsem se, že jim ublížím. Panikařila jsem kvůli oblečení, rušila jsem schůzky, jenom proto, že jsem se bála, co si lidi pomyslí o tom, co mám na sobě.“ Fakt maso.
Když vztek cloumá člověkem
Navíc se u ní objevil iracionální vztek a potřeba na někoho vybouchávat. „Byla jsem agresivní, protivná. Křičela jsem, nadávala, byla jsem neskutečně netrpělivá. A myslela jsem si, že mám právo se tak chovat,“ říká. Kvůli tomuhle chování ztratila pár přátel, málem skončila s koníčkama a začala propadat ve škole. „Když se mi deprese vrátila, chyběla jsem měsíc ve škole a propásla jsem spoustu úkolů, což mi fakt srazilo známky.“ To je klasika, když člověk bojuje s takovýma věcma, škola jde stranou.
Když už nevíš kudy kam
Bylo to tak zlý, že Molly několikrát uvažovala o sebevraždě. Jednou se o to dokonce pokusila, ale naštěstí dostala panický záchvat, protože se bála, že její tělo nikdo nenajde. A taky se pořezala. „Nevědomky jsem se škrábala, když jsem měla fakt velkou úzkost. Prostě jsem si začala drásat ruce, nohy a tak. Pořád mám pár malých jizviček, jak jsem si vydloubávala kusy kůže. Uvědomila jsem si to až potom, když se mi úzkost uklidnila a já jsem ten pohyb cítila. Nebylo to úmyslný, ale dokázala jsem to zastavit, jakmile jsem si uvědomila, jak hroznej zvyk to byl.“ To je strašný, jak se to může vplížit do života člověka.
Když se vztahy rozpadají
Molly trvalo dva roky, než se svým kamarádům svěřila s tím, že má depresi a úzkosti. Spousta lidí její chování nechápala. Ale jakmile se otevřela, většina z nich se k ní vrátila a přátelství se zase upevnila. „Nejtěžší na tom bylo vysvětlit jim, že mi nevadí, o čem se baví, a že když mi to bude vadit, tak prostě odejdu. Snažila jsem se, aby se necenzurovali,“ říká. S rodinou to bylo v pohodě. Sestra to sice moc nechápala, ale přijala to. A máma byla skvělá, protože sama měla depresi. Byla z toho venku už osmnáct let, takže jí hodně pomohla. Než se svěřila, nechápala, proč jí ostatní nepomáhají. „Nechápala jsem, že nevědí, že potřebuju a chci pomoc. Mý chování hodně poškodilo mý vztahy, ale jakmile jsem s tím vyšla ven, bylo to mnohem lepší.“
Cesta k sobě
A co se z toho Molly naučila? Že si musí chtít pomoct sama, aby to vůbec bylo možný. A že by se neměla stydět za svý psychický problémy. Tahle zkušenost ji změnila. „Jsem mnohem laskavější a uvolněnější. Míň soudím a jsem víc otevřená a upřímná. Jsem mnohem míň pyšná, závistivá a krutá. Víc si užívám ty jednoduchý věci v životě.“
Rada na závěr
A co Molly radí ostatním, kteří se potýkají s něčím podobným?
„Nikdy se nebojte požádat o pomoc. Nikdy se nestyďte za to, že potřebujete pomoc, nebo že máte nějakou nemoc. Nenechte se svý pýchou zastavit. Někdy jsou v životě lidi, kterým se nemůžete vyhnout, a kteří vám nedělají dobře. Nechovejte se k nim mlčky. Řekněte jim, co vám vadí, a požádejte je, aby se vyhýbali těmhle věcem. A když to neudělají, tak se od nich odřízněte. Bohužel, to se stává. Nemůžete se změnit, pokud nechcete. A to samý platí pro ostatní.“
A ještě dodává:
„Doufám, že tohle pomohlo lidem pochopit sami sebe, nebo lidi kolem sebe, kteří mají psychický problémy. Pamatujte si, že vaše zdraví je nejdůležitější. Pamatujte si, že se možná cítíte dobře a bezpečně v bublině, kterou vám vytvořily vaše psychický problémy, ale to neznamená, že jste skutečně v pořádku.“
Molly je silná mladá žena, která si toho tolik prožila. Naštěstí se dostala hodně daleko a já jsem si jistá, že v životě dokáže ještě spoustu věcí. Díky za tvůj příběh, Molly!
Zdroj: (Tady by byl odkaz na původní článek nebo rozhovor, pokud existuje.)