Molly: Z temnoty bipolární poruchy k zářivé budoucnosti. Příběh plný síly a naděje.
Molly: Cesta z hlubin k slunci
Tohle je příběh Molly, jedné z mnoha, která se celý život potýká s bipolární poruchou. Ale nenechte se mýlit, tohle není příběh o prohře, ale o neuvěřitelné síle vůle a touze po lepším životě. A jak to tak bývá, i v tom největším šeru se dá najít kousek světla.
Molly pochází z Floridy a chystá se stát manželkou vojáka letectva. Je to autorka, která už v šestnácti letech vydala svou první knihu a teď pracuje na další. Miluje filmy, knihy, zkrátka všechno, co souvisí s vyprávěním příběhů. “Moje nejoblíbenější pohádka je Kráska a zvíře,” říká Molly, “a co se týče knižních sérií, tak jednoznačně Bratrstvo Černé dýky od J. R. Ward.” Má dvě kočky, ráda vaří a vůbec jí. A do budoucna? Molly si přeje být šťastná, úspěšně vydat druhou knihu, vdát se a založit rodinu. A k tomu všemu by chtěla učit angličtinu na střední škole. Ambice jí rozhodně nechybí!
Diagnóza a první kroky
Už v jedenácti letech jí diagnostikovali depresi. Ale po manické epizodě, kdy nezamhouřila oko celých 74 hodin, se diagnóza změnila na bipolární poruchu. To jí bylo okolo čtrnácti. „Měla jsem víc depresivních měsíců než manických období,“ vzpomíná Molly. „Ale v poslední době se to ustálilo, i když se objevily úzkosti.“ Začala brát léky a chodit na terapii. Zpočátku se s léky prala, protože nechtěla přijmout, že je nemocná. Potom přišly roky, kdy léky nebrala a s nikým nemluvila. „Ale teď beru svoje zdraví vážněji a smířila jsem se s tím, že mám chronické onemocnění. Beru stabilizátor nálady, který mi zároveň pomáhá spát.“ A jak se říká, víc hlav víc ví, takhle se dá najít ta správná cesta.
Boj s příznaky
Molly se potýkala s celou řadou nepříjemných příznaků. Smutek, únava, ztráta motivace, nechutenství, celková otupělost. „Nic mě nebavilo, jen jsem hodně spala,“ říká. „Během střední školy jsem se čtyřikrát nebo pětkrát pokusila o sebevraždu.“ A ty vzácné manické stavy? „Rychle jsem se naštvala, měla jsem závodivé myšlenky, nemohla jsem se soustředit, byla jsem trochu paranoidní, nemohla jsem spát, měla jsem obrovskou chuť k jídlu a strašně moc jsem chtěla utrácet peníze za zbytečnosti.“ Úzkosti u ní vyvolávají panické ataky, kdy jen leží na podlaze a nemůže nic dělat. Jakoby se člověk topil ve vlnách vlastního strachu.
Každodenní život se pro Molly stal bojem. Každé ráno si musela říkat: „Dobře, Molly, vstávej!“ A počítala, kolik hodin spala, aby se ujistila, že spala dost. Když se jí stalo něco špatného, třeba rozbila skleničku, musela se zhluboka nadechnout a uvědomit si, že se to dá spravit a že to není žádná tragédie. Naštěstí jí hodně pomáhá snoubenec, který jí radí, jak ten problém společně vyřešit. Další věc, se kterou se potýká už od základní školy, je, že se musí nutit do jídla, protože nikdy nemá chuť k jídlu. Prostě si říct, jídlo je palivo a musí se doplňovat.
Cesta zpět k životu
Myšlenky na sebevraždu ji pronásledovaly často a několikrát byla hodně blízko. Jediný „sebepoškozující“ akt, který kdy udělala, bylo kousání nehtů a okusování kůže na rtech. „Když jsem chtěla umřít, bylo to proto, že jsem chtěla, aby ta temnota a bolest skončily,“ vysvětluje. „Ale pokaždé, když jsem to chtěla udělat, jsem si vzpomněla na svou rodinu a na svá zvířata a prostě jsem to nemohla udělat. Nechtěla jsem nikomu ublížit. Vím, jaké to je být zraněný, v depresi, týraný a zapomenutý. Nechci, aby se někdo někdy cítil tak, jako jsem se cítila já.“
Rodina ji naštěstí chápe. „Moje máma se s depresí potýkala celý život, má matka mého otce byla bipolární. A nedávno jsem zjistila, že i sestra mého otce je bipolární. Takže moje rodina chápala, že je to tak trochu můj mozek, který na sebe útočí, a že to nejsem já a že potřebuji pomoc a že ji chci.“ Poprvé se Molly pokusila o sebevraždu v deváté třídě. Její matka odjížděla na výlet a den před odjezdem se rozhodla, že ji nechá u otce místo u nejlepší kamarádky. Molly měla pocit, že tohle je poslední kapka. Napsala dopis na rozloučenou a její matka ji našla. „Pamatuju si jen, že se na mě zlobila. Stejně na ten výlet odjela, ale nechala mě u kamarádky místo u táty.“ A dodává: „Máma stejně jela za svým přítelem, cítila jsem se o to víc sama. Pamatuju si, jak jsem ležela u kamarádky na gauči, nemohla jsem hodiny spát a přála jsem si, aby se na mě přišla podívat.“ Kvůli tomu se cítila uvězněná, i když jí deprese nedělá vůbec nic. „Jsem na tu depresi tak zvyklá, že si řeknu ‚aha, tak jo‘ a jdu dál.“
Bod zlomu a nová naděje
Zlom nastal, když Mollyina snoubence propustili z práce a museli se vystěhovat z prvního společného bytu. „Pamatuju si, jak jsem se necítila bezpečně ve vlastní kůži,“ vzpomíná. „Zavolala jsem tátovi do práce a zeptala se ho, jestli by za mnou nemohl přijet na víkend. Řekla jsem mu, co cítím. Potom jsem zavolala kamarádce, aby mi pohlídala kočky. A pak jsem šla do práce a řekla jsem svému šéfovi pravdu, že mám sebevražedné myšlenky a potřebuju být s rodinou.“ Díky tomu všemu se Molly začala cítit, že chce žít a chce se uzdravit. Kontaktovala svého lékaře, dostala léky, začala se lépe stravovat a upravila si spánek. Přibližně ve stejné době začala psát svou novou knihu, která pro ni byla vždycky nástrojem přežití. Protože život je jako kniha, někdy smutná, někdy veselá, ale vždycky stojí za to ji dočíst.
Strategie pro pokračování v uzdravování
Její strategie pro pokračování v uzdravování je připomínat si, proč chce žít. „Každý den se snažím najít důvod, proč mám dobrý a šťastný život,“ říká. „Někdy jsou to moje kočičky, někdy je to dobrej film. Někdy je to proto, že chci vydat další knihu a nacházím v psaní takové uspokojení. Někdy je to proto, že chci mít děti. A když si věnuju pár minut tomu, abych si všimla aspoň jedné dobré věci, můžu vstát a jít dál.“ Stačí maličkost, aby se člověk odrazil ode dna.
„Kolem nás je spousta krásy, všude jsou důvody ke štěstí. Usmívám se, když vidím břečťan na svém stole, a miluju vůni vonných tyčinek, které pálím. Je to těžké, je opravdu těžké najít světlo v temnotě, ale to je všechno, co potřebujete. Jen se na to světlo dívat, bez ohledu na to, jak je malé, a vědět, že existuje naděje. Vždycky existuje naděje. Vždycky existuje důvod, proč se snažit dál. I kdyby to bylo jen proto, že chcete najít lásku svého života, nebo si adoptovat tři psy, nebo mít růžovou zahradu, nebo se najíst v nejstarší restauraci na světě, nebo se naučit nazpaměť každý řádek z Harryho Pottera. Vždycky existuje důvod, proč jít dál.“ Tohle si zapamatujme.
Rodina a přátelé jí pomáhají tím, že jí poskytují bezpečné místo. „Místo, kam můžu jít, když nechci být sama sebou,“ říká Molly. „Kde můžu být pár hodin nebo pár dní na dovolené od života. Kde můžu jíst, spát a užívat si čas s lidmi, které mám ráda. Neodsoudí mě, nenutí mě mluvit, ale jsou tam.“ Molly zjistila, že její nejsilnější stránkou je její vůle. „Možná se cítím malá, možná se cítím zlomená, ale nejsem. Stále jsem to já, stále jsem člověk, který dostal dar života, který má schopnost pomáhat ostatním. Nechci, aby se někdo někdy cítil tak, jako jsem se cítila já.“
Světlo na konci tunelu
Změnil se i její pohled na život. Molly nezná život bez temnoty, její rodiče se rozvedli, měla v dětství vážné zdravotní problémy, zažila dva násilnické vztahy a mnoho dalšího. Ale přes tu veškerou temnotu se rozhodla soustředit na světlo. „Vím, že život může být velmi krásný a že štěstí je všude kolem. Snažím se obklopovat dobrými věcmi, aby byl můj domov bezpečným a šťastným místem. A pracuju… Pracuju velmi tvrdě, každou chvíli, kdy jsem vzhůru, abych něco udělala se svým stavem bytí. Bojuju každý den, všemi možnými způsoby, abych si zajistila štěstí, které chci, potřebuju a zasloužím si.“ A to je ten klíč!
A tady je její rada pro ty, kteří trpí duševním onemocněním:
„Získat pomoc je to nejlepší, co pro sebe můžete udělat. Ale nejdůležitější je přijmout, že existuje problém. Je to na nic a bolí to a budete naštvaní… možná celý život, ale to je v pořádku. Záleží na vašem zdraví, bezpečí a štěstí. Udělejte všechno, co je ve vašich silách, aby byl váš život přesně takový, jaký ho chcete mít, přesně takový, jaký ho potřebujete mít. Nebojte se změnit všechno… jděte dál, bojujte dál, dokud nenajdete svůj bezpečný přístav.“
A nakonec, Molly by chtěla dodat tohle:
„Doufám, že to pomůže lidem vědět, že nejsou sami. Kdybych mohla obejmout každého, kdo trpí, udělala bych to. „Buď tou změnou, kterou chceš vidět ve světě,“ i kdyby to byla jen tvoje malá bublina. Udělej ty změny, bojuj za své štěstí. A především, buďte tu pro ty, kteří vás potřebují.“
Molly je bojovnice. Její cesta ještě nekončí, ale s jejím odhodláním žít šťastný život, se dostane tam, kam chce. A my jí držíme palce!
Zdroje: (Zde doplňte zdroje z původního článku)