Sama v davu: Proč introverti milují velkoměsta?
Paradox velkoměsta: Klid uprostřed hluku
Introvert a velkoměsto – na první pohled protiklady. Introverti vyhledávají klid, potřebují čas pro sebe a snadno je zahltí okolní podněty. Velkoměsto je hlučné, uspěchané a pro citlivou duši může být až děsivé. Přesto se introverti do velkých měst často stahují. Proč, když to jde zdánlivě proti jejich přirozenosti? Tu otázku jsem si položila i já.
Vzpomínky na venkov: Krásné, ale…
Vyrůstala jsem na farmě na venkově. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak odlehlé to místo je, dokud mu děti z města nezačaly říkat „konec světa“. Možná proto, že jsem měla kolem sebe vždycky lidi – rodinu, příbuzné, sousedy. A milovala jsem přírodu a čerstvý vzduch. Největší nevýhodou bylo asi to neustálé dojíždění. Kromě školního autobusu jsme neměli k dispozici žádnou veřejnou dopravu. Řidičák byl pro mě sen.
Ale vždycky jsem tušila, že existuje i „větší svět“. Toužila jsem po něm. Několik let v pubertě jsem cestovala, jak jen to šlo. A pak jsem si sbalila kufry a odstěhovala se do Sydney. Po pěti letech jsem se přesunula do Londýna. Londýn! 8,7 milionu lidí za mým oknem.
Schovaná v davu: Bezpečná bublina
Pro někoho, kdo tak často rád existuje ve své vlastní malé bublině, jsem prostě chtěla umístit tuhle svou bublinu přímo do středu toho šílenství. Tak jsem uprostřed všeho dění, aniž bych se do něj musela příliš zapojovat. Koukám z okna a vidím červené doubledeckery plné lidí, manažery v oblecích spěchající do práce a turisty s mapou v ruce. Ale oni mě nevidí. Jsem v bezpečí své bubliny (aka bytu).
Ten pohled na svět je úplně jiný, než když se jako dítě cítíte odstrčený od skupiny kamarádů. Tohle je příležitost mít kontrolu nad tím, jak moc se chci s okolním světem stýkat. Sestra mi jednou řekla, že chápe můj pohled a rozumí mému vnitřnímu fungování. Ale rozumí i zbytku světa a vidí, kde se já a svět občas střetáváme. Prostě si někdy moc nerozumíme. Ale ona je tam, uprostřed, připravená postavit mezi námi most, když je to potřeba.
Pravidla hry: Přátelství po mém
Když se zamyslím, uvědomím si, že tohle byl můj podvědomý přístup k přátelství a sociálnímu statusu už dřív. Možná i teď. Na rozdíl od některých introvertů jsem vždycky měla hodně přátel. Byla jsem součástí skupiny, měla jsem v ní své nejbližší kamarády. Ale raději mám kontrolu nad tím, jak moc se s nimi stýkám, a držím se spíš v pozadí. Jsem tam, ale za mých podmínek. Účastním se, ale jen do určité míry. Možná ráda vím, že mám možnost něco udělat, když budu chtít, a pak se většinou cítím naprosto v pohodě, když to nedělám.
Za zdmi bytu: Maratón pro introverta
Právě teď sedím na posteli a mám pootevřené okno. Jen malinko, protože, jak už jsem zmínila, ve městě je hluk. Kdybych vyšla ven, ocitnu se přímo uprostřed běžného života. A už jen ta myšlenka, že to můžu udělat, mi dává pocit, že jsem součástí společnosti, aniž bych se do ní musela naplno zapojovat.
Pokaždé, když vyjdu z dveří, mi začne rychleji bít srdce. Strašně si uvědomuji své okolí a zároveň se uzavřu do sebe a podlehnu zahlcené hlavě. Mám pocit, že moje tělo i mysl reagují na úplně všechno, co se kolem mě děje. A to mě strašně vyčerpává, ať už mám sluchátka a poslouchám hudbu, nebo ne. Celou dobu, co jsem venku v té betonové džungli, jsem ve stresu.
Sladký domov: Oáza klidu
Takže nakonec spěchám domů a uleví se mi, jakmile vejdu do bytu. Nezáleží na tom, jestli jsem celý den pracovala, nebo jsem jen skočila do supermarketu. Pokaždé, když odejdu a vrátím se domů, prožívám to stejně. A myslím, že to vysvětluje, proč se tak často vracím domů s pocitem, jako bych uběhla maraton, fyzicky i psychicky, a potřebuji chvíli (nebo několik) si odpočinout.
Někdo by si mohl myslet, že bych se tomu všemu raději denně vyhýbala, ale já ne. Možná se v budoucnu rozhodnu zase žít na venkově. Ale zatím si myslím, že mám velký případ chtít mít koláč a zároveň ho sníst.
Jste městský nebo venkovský introvert? Podělte se o to!
Zdroje: (Zde se měly nacházet zdroje citovaného článku, ale ty nebyly poskytnuty.)