Pamatuju si, jak jsem poprvé vkročila na půdu univerzity. Než jsem se stihla rozkoukat, už se po mně chtělo, abych si zapamatovala jména třiceti dalších prváků, se kterými jsem byla ve skupině na prohlídku. Věděla jsem, že je už nikdy neuvidím, ale slyšela jsem, že znát jména – a ideálně i lidi za nimi – je klíč k přežití a užívání si prvního roku na vysoké. Tak to aspoň říkali.
Samota: Recept na duševní pohodu v hektickém světě
Od promoce na střední mi všichni vtloukali do hlavy, že vysoká bude nejlepší etapa mého života. Party, spousta nových přátel, rozjezd kariéry, a to všechno s diplomem v kapse. Vypadalo to, že takhle žijí všichni ostatní studenti. Mezi přednáškami a skupinovými projekty jsem si plánovala rande, kafe s kamarády a víkendové výlety domů, abych se vyspala ve vlastní posteli. Poprvé v životě jsem měla spolubydlící, což bylo pro prváky na koleji povinné. Sdíleli jsme apartmán se šesti dalšími dívkami a na chodbě nás bydlelo dalších padesát. Jídelna praskala ve švech studenty, kteří si s přáteli odběhli na něco k snědku. Život na kampusu znamenal, že jsem nikdy – nikdy – nebyla sama.
Mít čas sama pro sebe byl luxus, kterého jsem si dřív nevážila. Najednou jsem byla obklopena hlasy ze všech stran – některé byly přátelské, ale většina ne. Byly to spíš názory, soudy a srovnávání, kterým jsem nemusela věnovat pozornost. Zbytečný štěbet, který vyvolával víc úzkosti, než jsem byla ochotná přiznat. Tenhle stres mě dělal podrážděnou a unavenou, takže i ty nejmenší úkoly se den ode dne stávaly těžšími. Mezi snahou najít si kamarády, zapojit se do kroužků a dělat všechny ty společenské aktivity, které jsem měla dělat, se moje mentální kapacita pro školu zmenšila. Naštěstí se mi do konce semestru podařilo známky dohnat, ale stálo mě to to zvýšenou úzkost, stres a únavu.
Když je toho moc
Být neustále obklopená lidmi bylo obzvlášť vyčerpávající pro introverta jako jsem já. Takový člověk potřebuje rovnováhu mezi časem s ostatními a časem o samotě, aby mohl prospívat. Nedávala jsem si ten čas pro sebe, který jsem potřebovala, a kvůli tomu jsem si zbytek času s ostatními neužívala tak, jak bych mohla. A protože je společenský život tím, co dělá vysokou tak zábavnou, věděla jsem, že mi uniká jedinečná příležitost. Abych získala zpět vnitřní klid, který jsem ztratila kvůli stresu, vzala jsem si kalendář a naplánovala jsem si čas pro sebe. Prostě jsem se na chvíli „odpojila“.
A víte co? Pomohlo to jako blázen. Jako když splaskne přetlakovaný hrnec. Ale ne vždycky to bylo jednoduché…
Klíč k vnitřní pohodě?
Důležité je si uvědomit, že samota je sice skvělý nástroj pro nalezení klidu a sebepoznání, ale funguje jen jako součást života, ne jako jeho náhrada. Pokud si člověk dobrovolně vybírá, že bude trávit čas o samotě, dokáže se zapojit do společnosti, když chce, umí regulovat své emoce (zná třeba různé mechanismy zvládání) a udržuje pozitivní vztahy s ostatními, pak samota může být obohacující zkušenost plná kreativity a klidu. No, a já se rozhodla to zkusit.
Začala jsem tím, že jsem se snažila uniknout davům na kampusu. Vyhledávala jsem málo známá místa ke studiu a útulné koutky v jídelně. I když jsem si rychle zvykla dělat věci sama, necítila jsem ten klid, který by měl ze samoty pramenit. Spíš jsem se cítila osaměle v davu. Nestačilo dělat aktivity o samotě, potřebovala jsem být úplně mimo dosah lidí. To znamenalo i vypnout telefon a odpojit se od Facebooku. Cokoliv jsem potřebovala dělat, musela jsem dělat úplně sama.
Čas o samotě je obzvlášť cenný pro lidi, kteří se potýkají s duševními problémy, jako je úzkost. Psychologové už desítky let vědí, že samota je jednou z nejlepších ochran proti přestimulování. V dnešním uspěchaném světě je snadnější než kdy jindy být zahlcený mezi neustálou aktualizací sociálních sítí a snahou být společenský i v reálném životě. Technologie sice propojily svět a poskytly nám spoustu zkratek v komunikaci, „ale zároveň nám berou schopnost být sami“.
Takže jsem to zkusila jinak. Vypnula jsem telefon. Na hodinu jsem se odřízla od veškerého kontaktu s lidmi a poprvé od nástupu na vysokou jsem pocítila klid. Nikdo mi neříkal, co mám dělat nebo si myslet, a byla jsem úplně osvobozena od soudů a názorů, které nebyly moje. Konečně jsem mohla trávit čas tak, jak jsem potřebovala, abych se cítila uzemněná, a to mi hodně pomohlo s uklidněním úzkosti. Nejenže jsem se vyhýbala přestimulování, ale unikala jsem i snaze ostatních „zastavit“ moji úzkost, jako by to šlo jen tak vypnout. I když to často mysleli dobře, kamarádi a známí, kteří se mě snažili uklidnit, situaci spíš zhoršovali. Tisíckrát mi opakovali, ať se nebojím, nebo se každé dvě minuty ptali, jestli mi už je líp. Neustálý tlak, že jsem pod dohledem, když jsem pod velkým stresem, vůbec nepomáhal, ale když jsem jim to řekla, jen se snažili ještě víc, aby mi bylo zase dobře.
Když jsem byla úplně sama, nebyl žádný tlak na to, abych se cítila určitým způsobem. Mohla jsem brečet, panikařit nebo křičet, pokud jsem potřebovala, nebo jsem si mohla v klidu zjistit, co mi vlastně pomůže se uklidnit. Nemusela jsem poslouchat historky ostatních o tom, kdy byli ve stresu, nebo se snažit je přesvědčit, že jsem v pohodě. Mohla jsem být prostě já, taková, jaká jsem v tu chvíli. A to bylo k nezaplacení.