Ach, ty sociální sítě! Místo, kde si i introvert může dopřát trochu té interakce s ostatními, aniž by musel vytáhnout paty z domu. Může být společenský, pokecat se starými i novými známými, a to všechno bez toho, aby ho to semlelo. Může sledovat, co se děje v životech ostatních, a oni zase v tom jeho. Zní to skvěle, že jo? No, pokud nejste online introvert stejně jako v reálném životě…
Samotář na síti: Když tě sociální sítě spíš vyčerpávají, než baví
Ráda bych si myslela, že jsem kdysi bývala online docela extrovertní. V pubertě jsem si díky společným zájmům našla na netu spoustu nových přátel z celé republiky. S některými z nich se vídám dodnes. Takže jsem za ty možnosti, které nám sociální sítě dávají, fakt vděčná. Hlavně nám, co se hůř seznamujeme tváří v tvář.
Když soukromí je nade vše
Líbí se mi to soukromí, co tyhle sítě nabízí. To Facebook, když přišel, tak moc neměl. Známí mě na něj museli zaregistrovat, protože jsem se tomu dlouho bránila. Nechtěla jsem, aby tam moje pravé jméno a informace jen tak visely. Chtěla jsem mít plnou kontrolu nad tím, co o mně lidi můžou vědět. Smíchat lidi ze školy, z práce a ty, co jsem potkala online díky hudbě nebo psaní, mi přišlo divný. Znali mě každej jinak. Trvalo mi asi dva roky, než jsem si na Facebook zvykla natolik, že jsem ho začala pořádně používat. A mimochodem, začala jsem ho používat až když jsem se přestěhovala na druhou stranu světa.
Po tom, co jsem byla tak nějak poloaktivní na různých platformách, jsem od toho všeho udělala krok zpátky. Nebylo to vědomý rozhodnutí, spíš automatickej, postupnej proces. Takže, jak vypadá život introverta na sociálních sítích? No, zahrnuje to ty nejbezpečnější nastavení soukromí a pár fotek a příspěvků, který čekají na tvoje schválení. (Potřebuju čas, abych zvážila, jestli je fakt chci mít na profilu. Poslední fotka, na které jsem označená, je stará víc než rok, takže se za posledních 12 měsíců žádná fotka nedostala do užšího výběru).
Když „lajk“ bolí
Může to taky znamenat, že se tvoji přátelé baví o lidech nebo událostech z reálnýho života, o kterých nemáš ani páru, protože jsi o tom nikde nic neviděla. Bohužel to znamená, že nejsem v obraze, co kdo dělá. Můžu promeškat, když někdo dostane povýšení, rozejde se s někým nebo jede na dovolenou. Občas si projedu Instagram nebo Facebook, ale dát „lajk“ mi nepřijde přirozený. Napsat komentář – to už vůbec ne. Kouknu se, když mě někdo označí, samozřejmě, ale může trvat i pár dní, než na to „zareaguju“. Když chci někomu popřát k narozeninám, udělám to radši přes Messenger, než abych mu psala na zeď, aby to viděli všichni. (Teď mě napadá, proč to vlastně dělám – asi mi to tak přijde osobnější).
Potřeba kontrolovat sociální sítě mě s tím, jak rostly a byly čím dál tím rušnější, začala hrozně vyčerpávat. Přestala jsem se na ně dívat každej den, protože mě to zahltilo stejně jako socializace tváří v tvář. Nikdy nemám rozjetých moc chatů, a když už, tak často čekám s odpovědí, dokud si to nerozmyslím a necítím, že mám čas odpovědět pořádně. Třeba počkám, až si sednu a dám si ráno kafe, a pak odpovím na všechny zprávy najednou. Přijde mi to lepší, než odpovídat sporadicky během dne.
Mým útočištěm je Tumblr a YouTube, takže i online jsem v podstatě ve svý vlastní bublině. Většinou sleduju účty, který nemají nic společnýho s lidma z mýho reálnýho života a všechno souvisí s mýma koníčkama. Rozdíl oproti ostatním sítím je v tom, že tam s lidma neinteraguju. Jsem spíš divák, takže YouTube je v něčem jako pozorování lidí. Koukám na lidi, ale neinteraguju s nima tím, že bych komentovala. (Nejsem moc dobrej fanoušek, že? Omlouvám se všem, koho sleduju!)
Možná ti někdo navrhnul, abys sis založila profil na seznamovací aplikaci, pokud jsi single. Mně se to v minulosti stalo párkrát, ale myslím, že jsem o tom nikdy pořádně neuvažovala. Před pár lety mě kamarádka přihlásila na Tinder. No, bylo docela zábavný posouvat doprava nebo doleva a koukat, s kým se shodnu, ale… netrvalo to dlouho. Potom, co jsem většinu zpráv ignorovala, jsem tu aplikaci hned druhý den smazala. Netrávím moc času povídáním si s lidma, který fakt znám, a prostě si neužívám povídání si s lidma, který neznám vůbec.
Takže, chybí mi v dnešní společnosti něco? Myslím, že do jistý míry jo. Protože se dneska tolik z našich životů odehrává na těchhle různých platformách. Je to fakt dobrej způsob, jak se snadno podívat, co kdo dělá, nebo se spojit s cizíma lidma. Lidi se nazývají přáteli, i když spolu roky nemluvili, ale protože si lajkujou a komentujou životy jen pár kliknutíma. Udržuje je to v obraze. Lidi provozují podnikání na sociálních sítích, potkávají partnery na sociálních sítích a sdílí svůj život s milovanýma nebo s komunitou cizích lidí. Takže jo, asi mi trochu něco chybí. Ale stejně jako v reálným životě, i tady potřebuju trávit hodně času mimo to, abych se necítila tak zahlcená. A stejně jako v reálným životě vím, že jsem takhle šťastnější.