Říká se, že smrt je velké tajemství. Věda nám sice může poodhalit, co se děje s tělem, když se blíží konec, ale skutečná zkušenost s umíráním zůstává pro nás, kteří jsme naživu, skrytá. A co naše smysly? Odcházejí všechny najednou, jako když zhasne světlo, nebo se loučí postupně?
Šepot na hranici života: Co slyšíme, když se loučíme?
Někteří věří, že se smysly vytrácejí jeden po druhém – nejdřív hmat, chuť, čich, pak zrak a nakonec sluch. Představa, že i na samém konci, když už tělo vypovídá službu, stále slyšíme hlasy svých blízkých, je pro mnohé uklidňující. Proto se s umírajícími tolik mluví, dokud poslední pípnutí monitoru neoznámí definitivní konec.
Záhada vědeckých studií
Často se tvrdí, že existuje studie, která pomocí EEG (elektroencefalogramu) prokázala, že sluch je smysl, který nás opouští jako poslední. Mělo by jít o výzkum, který sledoval mozkovou aktivitu umírajících. Jenže, a teď pozor, ono se zdá, že taková studie… vlastně neexistuje. Hledali jsme, pátrali, ale nic.
Svědectví z první ruky
Co tedy zbývá? Možná nejpřesvědčivější důkazy přicházejí od těch, kteří se se smrtí setkávají denně – od pracovníků hospiců. Ti věří, že tato teorie má něco do sebe. Vyprávějí o pacientech, kteří reagovali na slova svých blízkých, i když už byli na odchodu. Nebo o těch, kteří po resuscitaci opakovali věty, které zaslechli, když už byli „na druhé straně“.
I tak ale zůstává otázka, zda i v samotném závěru života si uchováváme schopnost slyšet, nezodpovězená. Možná je to jen laskavá myšlenka, útěcha pro ty, kteří truchlí. Ale i to má svou hodnotu, nemyslíte?