„Nic tě nezraní tak, jako slova.
Když se ti usadí pod kůží,
Uvězněná uvnitř, bez slunečního svitu,
Někdy stín zvítězí.“ – *Brave, Sara Bareilles*
Slova, která ničí duši: Proč je verbální týrání tak nebezpečné?
Určitě jste už slyšeli o domácím násilí. Možná vám hned naskočí modřiny, zlomeniny, zkrátka fyzické ubližování. Jenže, co ta slova? Ta bolí taky, a možná víc, jen to není na první pohled vidět.
Co je vlastně verbální týrání?
Verbální týrání se netýká jenom vztahů. Může se objevit v rodině, mezi přáteli, dokonce i na pracovišti. Někdy se holt s někým pohádáme, to se stane. Ale kde je ta hranice, kdy už to není „jen hádka“?
Kdy je to „normální“ hádka?
Jak poznat, že jste se jen trochu poškorpili, nebo že už jde o něco vážnějšího? Tak například:
- Neútočíte na sebe navzájem, nekřičíte si do obličeje.
- Nestává se to každý den.
- Hádka se točí kolem konkrétního problému, ne kolem toho, že si navzájem chcete zničit život.
- Snažíte se pochopit druhého, i když jste naštvaní.
- Občas sice vyletíte z kůže, ale není to pravidlo a snažíte se to vyřešit.
- I když se neshodnete, dokážete se dohodnout nebo jít dál bez trestů a výhrůžek.
- Hádka není boj o to, kdo vyhraje a kdo prohraje.
Kdy už je to za hranou?
Pozor, červená vlajka vlaje, když se děje tohle:
- Urážky a ponižování. Pak následuje „to byl jenom vtip, jsi přecitlivělá!“.
- Křik, řev, nadávky.
- Hádka přijde z ničeho nic a ještě jste za ni vinni vy.
- Z jedné věci se vyrojí sto dalších, úplně nesouvisejících, jen aby vás zahnali do kouta.
- Snaží se ve vás vyvolat pocit viny a hrají oběť.
- Chovají se hnusně jen, když jste sami, ale před ostatními jsou svatí.
- Vlezou vám do osobního prostoru, nebo vám brání odejít.
- Mlátí do zdi, pěstí do stolu, házejí věcmi.
- Chtějí pochvalu za to, že vás ještě nezmlátili.
Co se stane, když vás slova zraní?
1. Bolest trvá celý život
Na rozdíl od fyzické bolesti, která časem odezní, emocionální bolest z verbálního týrání se může táhnout celým životem. Stačí si na to vzpomenout a bolest je zpět.
2. Zničená sebeúcta = problémy s psychikou
Když vás někdo neustále kritizuje a zdůrazňuje vaše chyby, ničí vám to sebevědomí. A sebevědomí je základ. Je to, jak sami sebe vnímáme a hodnotíme. Děti si ho tvoří už od malička, a když jim někdo neustále podkopává nohy, nemůžou rozvinout svůj potenciál.
3. Nikdo to nechápe
Představte si, že dítě přijde do školy s modřinami. Učitelka i kamarádi si toho všimnou a budou se ptát, co se stalo. Teď si představte, že to samé dítě doma slyší jen urážky a ponižování. Zlomí mu to srdce. Co se stane ve škole? Když se zhorší ve škole, učitelka si bude myslet, že je líné, a nebude hledat hlubší důvod. Lidé soucítí s fyzickou bolestí, ale emocionální bolest podceňují.
4. Poruchy příjmu potravy
Týrání v dětství, ať už fyzické, sexuální nebo emocionální, zvyšuje riziko poruch příjmu potravy. Děti, které jsou citově týrané, o sobě začnou pochybovat, cítí se neschopné a nemilované. To vede k problémům s vyjadřováním emocí a k impulzivnímu chování, které je často spojené s poruchami příjmu potravy.
5. Migrény a bolesti hlavy
Studie prokázaly, že existuje spojitost mezi týráním v dětství a bolestmi hlavy.
Příběh z praxe
Představte si lékaře v první linii během pandemie. Slyší od nadřízeného: „Ty jsi tak hloupý! Čím ty vůbec krmíš svůj mozek?“. A pak po něm hodí kartu pacienta. Před celým kolektivem. „Copak sis ještě nevšiml, že jsi jenom ‚kontrakt‘? Uvědom si, co jsi zač! Vzpamatuj se, nebo ti smlouvu neprodloužíme!“.
Podobná situace, že? Cítíte se ponížení, vaše sebeúcta klesá. Cítíte ty pohledy, soucitné i nenávistné. Ten bílý plášť je najednou tak těžký. A ta karta pacienta tak tíží.
Blíží se bod zlomu. Musí to někomu říct. Jenže jeho kolega, taky „kontrakt“, všechno donese nadřízenému, aby se mu zavděčil. Klasické pracovní drama. A rázem se šíří fámy, že je slaboch. Jako by zdi měly uši.
Uvědomí si, že kolegové nejsou přátelé. Někteří jsou známí, někteří nepřátelé. „Člověk člověku vlkem.“ Přežije jen ten nejsilnější. A tak potlačuje emoce.
Nosí si to s sebou do práce i domů. Každý den je jako boj s přílivem. Padne do postele a zírá do stropu. Dusí se. Je sám, rodina je daleko. Předtím mohli přijet, ale pak přišel rok 2020. Pandemie. Cestování zakázané. Počet pacientů roste, práce přibývá. A on padá do černé díry. Zlomená duše, tělo rozbité na kousky. Každý den se vleče do práce se stejným poraženým výrazem, shrbený, s tichým hlasem. Je vyčerpaný. A pak ho napadnou temné myšlenky. Tak temné, že je nic nerozsvítí.
Co s tím? Jak se z toho dostat?
1. Pečujte o sebe
Nikdy nepodceňujte sílu sebelásky. Každé urážlivé slovo se od vás odrazí, protože jste silní a víte, kdo jste. Krásná duše, uvnitř i navenek.
2. Neomlouvejte je
Ti, co jsou v toxickém vztahu, často nedokážou říct, že jsou týraní. Omlouvají chování partnera: „Měl jen špatný den v práci.“ Ne! Týrání je týrání. Dělá to proto, že ho to uspokojuje, cítí se nadřazeně.
3. Prioritou je vaše pohoda
Přestaňte chránit svého trýznitele. Začněte myslet na sebe. Začněte si šetřit peníze, stanovte si hranice. Začněte se ozývat: „Takhle se ke mně nechovej, prosím.“.
4. Přestaňte předstírat, že je všechno v pořádku
Zbavte se těch keců o tom, že musíte být silní. Nechte slzy téct. Vypusťte to ven. Uleví se vám. V Japonsku věří, že pláč je zdravý. Mají dokonce „kluby pláče“, kde se lidé scházejí, aby se společně vyplakali. Pouštějí si dojemné filmy a brečí. Proč? Protože pláč uvolňuje stres. Emocionální slzy obsahují více stresových hormonů než slzy, které zvlhčují oči. Stres napíná svaly, takže když pláčete, uvolníte se. Aktivuje se parasympatický nervový systém a tělo se vrací do rovnováhy.
Zdroje:
Felitti VJ. Long-term medical consequences of incest, rape, and molestation. (1991). South Med J. 84, 328–331.
Golding JM. Sexual assault history and headache: Five general population studies. (1999). J Nerv Ment Dis. 187, 624–629
Gordon T.(1995): Wychowanie bez porażek w szkole [Upbringing without failures at school], Warszawa
Fuller-Thomson E, Baker TM, Brennenstuhl S. (2010). Investigating the association between childhood physical abuse and migraine. Headache. 50, 749–760.
Maćkowicz J.(2007): Child abuse and its perception by students, parents and teachers (Analysis of research results), „The New Educational Review, No. 3-4
McCauley J, Kern DE, Kolodner K, et al. Clinical characteristics of women with a history of childhood abuse: Unhealed wounds. (1997). JAMA. 277, 1362–1368.
Szewczuk W.(1985): Słownik psychologiczny [Dictionary of psychological terms], Warszawa