Slyšeli jste o tom už určitě. Stockholmský syndrom. To je ta věc, kdy oběť začne cítit sympatie, nebo dokonce náklonnost ke svému vězniteli. Zní to šíleně, že? Ale pojďme se na to podívat blíž.
Stockholmský syndrom: Láska v kleci, nebo jen pud sebezáchovy?
Představte si situaci: Jste v naprosté šlamastyce, z ničeho nic se ocitnete v ohrožení života. Jste rukojmí a víte, že každá vteřina může být vaše poslední. A pak se stane něco zvláštního.
Začnete vnímat i tu sebemenší „laskavost“ jako záchranu. Dostanete najíst? Berete to jako projev dobra. Ale už si neuvědomujete, že ten, kdo vám to jídlo dává, vás zároveň drží v zajetí a celou tu situaci způsobil. Je to taková zvláštní forma infantilizace, jak to nazval psychiatr Dr. Frank Ochberg. Jste jako dítě, závislí na vůli druhého. Bez svolení nemůžete nic.
Kde se to vzalo?
Celé to začalo v roce 1973 ve Stockholmu, při přepadení banky. Rukojmí si po šesti dnech vybudovali nečekaně pozitivní vztah k únoscům. Jedna z rukojmích dokonce prosila, aby mohla odejít s nimi! Říkala, že jim věří a že se bojí útoku policie. Trochu absurdní, že?
Další příklad: Elisabeth Oldgren, která trpěla klaustrofobií, byla puštěna z trezoru. Ale jen s provazem kolem krku. A ona si to chválila! Považovala to za laskavost, aniž by si uvědomovala, že to oni ji drží jako rukojmí.
Není to jen výmluva pro domácí násilí?
Kritici tvrdí, že principy Stockholmského syndromu se projevují i v jiných situacích, třeba v domácím násilí. Oběti jsou závislé na svých partnerech, zůstávají s nimi i přes týrání, omlouvají je, lžou o tom. Empatizují s násilníkem, místo aby se zlobily a byly smutné. Podobné je to i u týraných dětí, které chrání své rodiče a skrývají jejich chování.
Syndrom? Spíš shoda okolností
Tenhle jev se označuje i jako trauma bonding nebo terror bonding. Ale pozor, není to žádná oficiální diagnóza! Není to duševní porucha. „Syndrom“ znamená jen soubor příznaků, které nemusí mít jednu příčinu. Neimplikuje to patologii.
Tak co si o tom myslíte vy? Je to jen pud sebezáchovy, zkreslené vnímání reality, nebo něco víc? Může se to považovat za specifickou duševní poruchu?