Tahle žena si prošla peklem. Těžko uvěřit, co všechno dokázala překonat. Rozhodla se s námi podělit o svůj příběh pod rouškou anonymity. Příběh o boji, který zdaleka nekončí, ale zároveň o síle, která ji žene dál. Tohle je příběh Zlomené, ale ne poražené.
Zlomená, ale ne poražená: Anonymní bojovnice o život, lásku a duševní pohodu
Pochází z Holandska a miluje zvířata, tanec a pohyb. Ráda tráví čas s přáteli a rodinou, neustále ji baví hudba, pečení a kreslení. Má jasnou představu o budoucnosti: „Za pět let bych chtěla mít dostudováno a pracovat. Moc bych si přála, abych s přítelem bydlela a měli jsme psa. A hlavně, aby moje psychické problémy neovlivňovaly můj každodenní život.“
Diagnózy, které zlomí i silné
Anonymní byla diagnostikována anorexie s tendencí k bulimii. K tomu se přidaly panické ataky a občasné obsedantně kompulzivní chování. A dříve i deprese. Co to všechno spustilo? „Byla jsem velmi nejisté dítě, šikanovali mě na základní škole, na střední a bohužel i mimo školu. Máma hodně dbala na zdraví a váhu, takže jsem s tím vyrůstala. Taky mě zneužil kamarád a přišla jsem o blízkou osobu,“ svěřuje se.
Deprese se objevila s nástupem poruchy příjmu potravy, panické ataky začaly během léčby a ovlivňovaly ji i na společenských akcích. Její obsedantní chování bylo spojené s anorexií – v době nejhorších ataků posedle dbala na to, aby bylo všechno dokonale srovnané. Léčba trvala dva a půl roku. Snažila se hledat pomoc i na univerzitě, ale bohužel bez úspěchu. Nyní se snaží postavit zpět na nohy pomocí online programu.
Pocity, které sžírají
„Byla jsem slabá, často se mi točila hlava a bylo mi nevolno. Neměla jsem skoro žádnou energii, byla jsem izolovaná a cítila jsem se sama. Pořád mi byla zima a hodně jsem se třásla. Měla jsem hrozné bolesti kloubů a křeče v břiše. Byla jsem neustále unavená a náladová.“ Jedla minimálně, zanedbávala sociální život, aby se soustředila na školu a zapomněla na jídlo. Lhala a ubližovala lidem kolem sebe. „Chtěla jsem být dost dobrá. Chtěla jsem, aby na mě byli lidé pyšní, na to, co jsem dokázala. Nedocházelo mi, že se ničím,“ říká. Kvůli depresím se vyhýbala zábavě s přáteli, panická porucha jí ztěžovala život snad ve všech ohledech. Často musela náhle odejít z míst, chodila pozdě na schůzky nebo je na poslední chvíli rušila.
Když život visí na vlásku
Bohužel se v minulosti pokusila o sebevraždu a sebepoškozovala se. „Párkrát jsem se pokusila o sebevraždu, ale vždycky jsem se moc bála a zastavila jsem se. Jednou mi kamarádka zachránila život, když zaklepala na dveře, aby řekla mým rodičům, co se děje.“ Ztratila spoustu přátel, kteří ji nedokázali pochopit. Rozešla se s přítelem, který se s její situací nedokázal vyrovnat. Ztratila důvěru v lidi a cítila se zničená. „Cítila jsem se uvězněná ve světě, ze kterého jsem nemohla ven. Nikdo mě neslyšel a nikdo mi nemohl pomoct. Byl to život, kde mi tak trochu vymyli mozek, abych dělala určité věci, a když jsem to neudělala správně, uvnitř hlavy to byl děs,“ popisuje.
Světlo na konci tunelu
Zlom nastal, když si zlomila nohu a rodiče zjistili, co se děje. Poslali ji na léčení. Uvědomila si, že smrt její kamarádky ji ovlivnila natolik, že jí přestalo na všem záležet, přestala jíst, starat se o sebe a dělat spoustu věcí. „Její přáním bylo vidět mě zdravou. Po čase mě to motivovalo, ale nestačilo to. Několikrát jsem se vrátila do starých kolejí a držela jsem se na nějaké ‚v pohodě‘ váze s ‚v pohodě‘ každodenním životem.“ Potom si ale začala uvědomovat, co jí život může nabídnout, a rozhodla se začít s programem. Přátelé a rodina jí pomáhají tím, že jsou tu pro ni, když to nejvíc potřebuje – ať už si s nimi chce promluvit, nebo se jenom obejmout.
Co se naučila?
„Jsem mnohem silnější, než si myslím, a ať už je problém jakýkoli, vždycky existuje řešení. Dokud cítíte, že na vašem hlasu záleží a chcete se uzdravit sami pro sebe, dokážete to. Naučila jsem se, že se nedá uzdravit o samotě. Můžete se dostat daleko, ale tvrdě spadnete. Naučila jsem se mluvit o věcech, říkat, co se děje, a být upřímná k lidem, kteří se mi snaží pomoct.“
Její pohled na život se změnil. Cítí se dospělejší a ráda pomáhá ostatním svým příběhem. Uvědomuje si, že možná nedokáže zastavit, aby ji psychická nemoc znovu neovládla, ale rozhodně ví, že se dokáže bránit.
Rada pro ostatní, kteří se potýkají s podobnými problémy:
„Mluvte. Nemusíte hned začít s léčbou, ale promluvte si s někým, komu věříte, o koho se můžete opřít. Buďte k němu upřímní, nelžete, nic před ním netařte, a až budete připraveni, začněte mluvit s odborníkem, snažte se najít motivaci a začněte s nějakou léčbou. Pokud jedna léčba nefunguje, zkuste něco jiného, určitě existuje něco, co vám pomůže začít znovu žít svůj život.“
A ještě by ráda vzkázala:
„Posílám hodně lásky všem, kteří si čtou tenhle příběh a cítí se stejně, jak jsem se cítila já a jak se občas cítím i teď. Uzdravení je možné, věřím, že stoprocentní uzdravení je možné. Věřím ale taky, že je to možné jen tehdy, když to chcete udělat pro SEBE. Jste mnohem víc, než si myslíte, můžete být milováni, když začnete milovat sami sebe. A vím, že je to těžké, ale to neznamená, že je to nemožné.“
Jsme rádi, že si Anonymní uvědomila, jak cenný život je. Jsme si jistí, že se s tímto pozitivním přístupem dostane tam, kam chce. Pomozte nám změnit svět sdílením vašeho příběhu. Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebujete bezpečné místo, kde se můžete svěřit a získat radu, neváhejte se stát členem Mental Illness Recovery Series Group na Facebooku.
Zdroje: (zde doplňte zdroje článku, pokud je má)