Tahle story je trochu jiná než obvykle. Žádný nablýskaný život, žádný dokonalý instagramový filtr. Jen syrová realita, se kterou se potýká víc lidí, než si možná myslíme. Příběh o tom, jak se ztratit a zase najít. Příběh o temnotě a naději.
Ztracena a nalezená: Cesta z temnoty k naději
Příběh, který si teď přečtete, je anonymní. Pochází od mladé ženy z Kanady, která se potýkala s depresí a úzkostmi. Sama o sobě říká, že před rokem viděla budoucnost v růžových barvách, kolej, sny… Ale dnes? Neví, co bude dál. Má ráda psaní a digitální umění, ale deprese jí vzala chuť do všeho. Láká ji psychologie, ale bojí se, že by to mohlo mít negativní dopad na její vlastní psychické zdraví. Což je docela paradox, že jo?
Když tma pohltí světlo
Diagnózu deprese a úzkostí si vyslechla na jaře 2012. Doktor jí předepsal Cipralex. Dřív bojovala s poruchou příjmu potravy, ale naštěstí se z toho dostala. Nicméně, vykazuje silné známky obsedantně kompulzivní poruchy (OCD) a posttraumatické stresové poruchy (PTSD), i když jí to nikdy oficiálně nediagnostikovali. Možná za to můžou geny, deprese se vyskytuje v rodině z matčiny strany. Každopádně, když se rozjela porucha příjmu potravy, deprese se vymkla kontrole a svět se začal hroutit. A znáte to, když se něco sere, tak se sere… Jo, má skvělé přátele, miluje je jako rodinu, ale i oni si prožili svoje, což všechno jen zhoršovalo.
A ten možný PTSD? Mohl by za něj bejt ex-přítel, který se k ní nechoval zrovna hezky. Dlouho jí trvalo, než se z toho oklepala.
Váha, která nedovolí dýchat
Deprese jí způsobovala pocity beznaděje a tíhy. Většinu dní neměla vůbec motivaci cokoliv dělat. „Někdy mám pocit, jako by na mě ležela obrovská váha, která mi brání v pohybu,“ říká. A ta beznaděj? „Beznaděj přichází, když mám pocit, že už se nikdy neuzdravím. Někdy je to tak silné, že mám sebevražedné myšlenky.“ Od rozchodu s přítelem se cítí emocionálně otupělá a odtržená od světa.
Začala se sebepoškozovat v létě 2011. Naštěstí s tím přestala 3. prosince 2014, ale pořád s tím bojuje. Měla sebevražedné myšlenky, ale nikdy se o nic nepokusila, protože se bojí smrti. Její duševní nemoc ovlivnila i vztahy s ostatními, protože má pocit, že nemůže říct svým blízkým, jak se cítí. Cítí se jako v pasti. „Mám pocit, že nemůžu žít svobodně a že se v tomhle světě nikdy neprosadím sama. Když o tom přemýšlím, tak se cítím hlavně uvězněná.“
Jak se dostat zpátky na nohy?
Co jí vlastně pomohlo? Příběh Demi Lovato a její píseň „Skyscraper“. Rodiče jí umožnili chodit na terapie. A hlavně – má silný podpůrný systém, rodinu a přátele. Rozptyluje se sledováním rozhovorů s oblíbenými kapelami, televizními pořady a čtením mangy a knih.
Co se z toho dá naučit?
„Život není vždycky jen duha a motýli. Někdy je to ostří nože, které tě bodne do hrudi. Lidé tě zradí, ale tvoji praví přátelé ti pomůžou překonat zlomené srdce. Ale i s přáteli, nikdo tě nemůže vyléčit, kromě tebe samotného.“
Tenhle zážitek ji hodně změnil. Z dřívější bezstarostné holky je teď opatrná mladá žena. „Teď už vím, že si musíš dávat pozor na sebe a že někdy se musíš zachránit sama. Nebude tu vždycky žádný princ na bílém koni, který tě zachrání před zoufalstvím.“
Co by poradila ostatním, kteří se potýkají s podobnými problémy?
„Řekla bych jim, že nejdůležitější je silný podpůrný systém. Ale i tak je důležité si pamatovat, že nikdo tě nemůže „opravit“ nebo „vyléčit“ kromě tebe samotného.“
Chci jí moc poděkovat, že se s námi podělila o svůj příběh. Jsem si jistá, že její zkušenost pomůže i ostatním, kteří se ocitli v podobné situaci. Je to silná mladá žena a jsem přesvědčená, že najde svoje místo v životě. Pomozte nám šířit dál tyhle příběhy a dejte vědět, jestli máte taky co říct.