Jedná se o slovníček lékařských pojmů souvisejících s poruchami komunikace, jako je slepota a hluchota.
A B C D E F G H I J K L M N O P Q R S T U V W X Y Z
Akustický neurinom – nádor, obvykle nezhoubný, který se může vyvinout na sluchových a rovnovážných nervech a může způsobit postupnou ztrátu sluchu, hučení v uších a/nebo závratě. (někdy se nazývá vestibulární schwannom). Viz také Neurofibromatóza typ 2.
Získaná hluchota – ztráta sluchu, která se objeví nebo vyvine někdy během života, ale není přítomna při narození.
Ageusie – ztráta chuťového vjemu.
Albinismus – nedostatek normálního pigmentu v kůži, očích a vlasech.
Alportův syndrom – dědičné onemocnění charakterizované onemocněním ledvin, senzorineurální ztrátou sluchu a někdy i očními vadami.
Americký znakový jazyk (ASL) – ruční jazyk s vlastní syntaxí a gramatikou, který používají především neslyšící.
Anosmie – absence čichu.
Afázie – úplná nebo částečná ztráta schopnosti používat jazyk nebo mu rozumět; obvykle způsobená mrtvicí, onemocněním mozku nebo úrazem.
Afonie – úplná ztráta hlasu.
Apraxie – neschopnost provést dobrovolný pohyb, přestože je schopen prokázat normální svalovou funkci.
Porucha artikulace – neschopnost správně vydávat zvuky řeči (fonémy) z důvodu nepřesného umístění, načasování, tlaku, rychlosti nebo plynulosti pohybu rtů, jazyka nebo hrdla.
Asistenční zařízení – technické nástroje a zařízení, jako jsou abecední tabule, textové telefony nebo software pro převod textu na řeč, které pomáhají osobám s poruchami komunikace provádět činnosti, úkoly a aktivity.
Audiolog – zdravotnický pracovník, který je vyškolen pro hodnocení ztráty sluchu a souvisejících poruch, včetně poruch rovnováhy (vestibulárních) a hučení v uších, a pro rehabilitaci osob se ztrátou sluchu a souvisejícími poruchami. Audiolog používá řadu testů a postupů k posouzení funkcí sluchu a rovnováhy a k nasazení a vydání sluchadel a dalších pomůcek pro sluch.
Test sluchové odezvy mozkového kmene (ABR test) – test na funkci mozku u pacientů v komatu, nereagujících apod. a na sluch u kojenců a malých dětí; zahrnuje přiložení elektrod k hlavě, které zaznamenávají elektrickou aktivitu sluchového nervu a dalších částí mozku.
Sluchový nerv – osmý lebeční nerv, který spojuje vnitřní ucho s mozkovým kmenem a je zodpovědný za sluch a rovnováhu.
Sluchové vnímání – schopnost identifikovat a interpretovat zvuk a přikládat mu význam.
Sluchová protéza – zařízení, které nahrazuje nebo zlepšuje schopnost slyšet.
Augmentativní pomůcky – nástroje, které pomáhají osobám s omezenou nebo chybějící řečí komunikovat, jako jsou komunikační tabule, piktogramy (symboly, které vypadají jako věci, které představují) nebo ideogramy (symboly představující myšlenky).
Sluchová rehabilitace – techniky používané u osob se sluchovým postižením ke zlepšení jejich schopnosti mluvit a komunikovat.
Autoimunitní hluchota – imunitní systém jedince produkuje abnormální protilátky, které reagují proti zdravým tkáním těla.
Autismus – porucha mozku, která začíná v raném dětství a přetrvává po celou dospělost; postihuje tři klíčové oblasti vývoje: komunikaci, sociální interakci a tvůrčí nebo imaginativní hru.
Rovnováha – biologický systém, který umožňuje jedinci poznat, kde se jeho tělo v prostředí nachází, a udržet si požadovanou polohu. Normální rovnováha závisí na informacích z labyrintu ve vnitřním uchu, z dalších smyslů, jako je zrak a hmat, a z pohybu svalů.
Porucha rovnováhy – narušení labyrintu, orgánu vnitřního ucha, který řídí systém rovnováhy, díky němuž jedinec pozná, kde se jeho tělo v prostředí nachází. Labyrint spolupracuje s dalšími systémy v těle, jako je zrakový a kosterní systém, aby udržel správné držení těla.
Barotrauma – poranění středního ucha způsobené snížením tlaku vzduchu.
Benigní paroxyzmální polohové vertigo (BPPV) – porucha rovnováhy, která se projevuje náhlým výskytem závratí, točením hlavy nebo vertigem při pohybu hlavy.
Implantát mozkového kmene – sluchová protéza, která obchází hlemýžď a sluchový nerv. Tento typ implantátu pomáhá jedincům, kteří nemohou využívat kochleární implantát, protože jim nefungují sluchové nervy.
Titulky – textové zobrazení mluvených slov na televizní nebo filmové obrazovce, které umožňuje neslyšícím nebo nedoslýchavým divákům sledovat dialogy a děj pořadu současně.
Centrální porucha sluchového zpracování – neschopnost rozlišovat, rozpoznávat nebo rozumět zvukům; sluch a inteligence jsou normální.
Chemosenzorické poruchy – onemocnění nebo problémy spojené s čichem nebo chutí.
Cholesteatom – nahromadění odumřelých buněk ve středouší, způsobené opakovanými středoušními infekcemi.
Hlemýžď – šnekovitá struktura ve vnitřním uchu, která obsahuje sluchový orgán.
Kochleární implantát – lékařské zařízení, které obchází poškozené struktury ve vnitřním uchu a přímo stimuluje sluchový nerv, což umožňuje některým neslyšícím naučit se slyšet a interpretovat zvuky a řeč.
Poznávání – myšlenkové schopnosti, které zahrnují vnímání, paměť, uvědomování, uvažování, úsudek, intelekt a představivost.
Konduktivní porucha sluchu – ztráta sluchu způsobená dysfunkcí vnějšího nebo středního ucha.
Cued speech – metoda komunikace, která kombinuje odezírání řeči se systémem tvarů rukou umístěných u úst, které pomáhají neslyšícím nebo nedoslýchavým osobám rozlišit slova, která vypadají na rtech podobně (např. bunch vs. punch) nebo jsou skrytá (např. gag).
Cytomegalovirus (vrozený) – jedna ze skupin herpetických virů, která infikuje člověka a může způsobit řadu klinických příznaků, včetně hluchoty nebo poruchy sluchu; infekce virem může být před narozením nebo po něm.
Decibel – jednotka měřící intenzitu nebo hlasitost zvuku.
Závratě – fyzická nestabilita, nerovnováha a závratě spojené s poruchami rovnováhy.
Dysartrie – skupina poruch řeči způsobených poruchami síly nebo koordinace svalů řečového mechanismu v důsledku poškození mozku nebo nervů.
Dysekvilibrium – jakékoli narušení rovnováhy.
Dysfluence – porucha plynulého toku nebo vyjadřování řeči.
Dysgeuzie – zkreslení nebo absence chuťového vjemu.
Dyslexie – porucha učení charakterizovaná obtížemi při čtení. Někteří jedinci mohou mít také potíže s psaním, pravopisem nebo prací s čísly.
Dysosmie – zkreslení nebo absence čichu.
Dysfagie – potíže s polykáním.
Dysfonie – jakákoli porucha hlasu nebo schopnosti mluvit.
Dyspraxie řeči – u jedinců s normálním svalovým tonusem a koordinací řečových svalů dochází k částečné ztrátě schopnosti důsledně vyslovovat slova.
Dystonie – abnormální svalový tonus jednoho nebo více svalů.
Ušní infekce – přítomnost a růst bakterií nebo virů v uchu.
Ušní maz – žlutý sekret ze žláz ve vnějším uchu (cerumen), který udržuje pokožku ucha suchou a chrání ji před infekcí.
Endolymfa – tekutina v labyrintu (orgán rovnováhy ve vnitřním uchu, který se skládá ze tří polokruhovitých kanálků a předsíně).
Gustace – ochutnávání nebo vjem ochutnávání.
Vláskové buňky – smyslové buňky vnitřního ucha, které jsou zakončeny vláskovitými strukturami, tzv. stereociliemi, a které přeměňují mechanickou energii zvukových vln na nervové impulzy.
Haptický smysl – smysl pro fyzický kontakt nebo dotek.
Haptometr – přístroj pro měření citlivosti na dotyk.
Sluch – sled událostí, při nichž se zvukové vlny ve vzduchu mění na elektrické signály, které jsou v podobě nervových impulzů vysílány do mozku, kde jsou interpretovány.
Sluchadlo – elektronické zařízení, které přivádí k uchu zesílený zvuk. Sluchadlo se obvykle skládá z mikrofonu, zesilovače a přijímače.
Porucha sluchu – narušení normálního procesu slyšení, které se může vyskytnout ve vnějším, středním nebo vnitřním uchu, kdy zvukové vlny nejsou vedeny do vnitřního ucha, přeměněny na elektrické signály a/nebo nervové impulsy nejsou přenášeny do mozku, aby mohly být interpretovány.
Dědičné postižení sluchu – ztráta sluchu, která se v rodině dědí po generace.
Chraptivost – abnormálně drsný nebo hrubý hlas způsobený zneužíváním hlasivek a dalšími poruchami, jako je gastroezofageální reflux, problémy se štítnou žlázou nebo poranění hrtanu (hlasivek).
Hyperneurotické diafragmatické kontrakce – hick-ups
Hypogeusie – snížená citlivost na chuť.
Hyposmie – snížená citlivost na čich.
Vnitřní ucho – část ucha, která obsahuje sluchový orgán (hlemýžď) a orgán rovnováhy (labyrint).
Kallmannův syndrom – porucha, která může zahrnovat několik charakteristik, jako je absence čichu a snížená funkční aktivita gonád (orgánů produkujících pohlavní buňky), což ovlivňuje růst a pohlavní vývoj.
Labyrint – orgán rovnováhy ve vnitřním uchu. Labyrint se skládá ze tří polokruhových kanálků a předsíně.
Hydrops labyrintu – nadměrné množství tekutiny v orgánu rovnováhy (labyrintu); může způsobit tlak nebo plnost v uších, ztrátu sluchu, závratě a ztrátu rovnováhy.
Labyrintitida – virová nebo bakteriální infekce nebo zánět vnitřního ucha, který může způsobit závratě, ztrátu rovnováhy a dočasnou ztrátu sluchu.
Landau-Kleffnerův syndrom – dětská porucha neznámého původu, která často přechází do dospělosti a kterou lze rozpoznat podle postupné nebo náhlé ztráty schopnosti rozumět mluvené řeči a používat ji.
Jazyk – systém pro sdělování myšlenek a pocitů pomocí zvuků, gest, znaků nebo značek.
Jazykové poruchy – některý z řady problémů s verbální komunikací a schopností používat nebo chápat systém symbolů pro komunikaci.
Novotvary hrtanu – abnormální výrůstky v hrtanu (hlasivkách), které mohou být rakovinné nebo nenádorové.
Hrtanové uzlíky – nenádorové, mozolovité výrůstky na vnitřních částech hlasivek (hlasivkových vazeb); obvykle jsou způsobeny zneužíváním nebo nesprávným používáním hlasivek.
Ochrnutí hrtanu – ztráta funkce nebo citu jedné nebo obou hlasivek způsobená poraněním nebo onemocněním nervů hrtanu.
Laryngektomie – operace, při níž se odstraní část nebo celý hrtan (hlasivky).
Laryngitida – chraptivý hlas nebo úplná ztráta hlasu v důsledku podráždění hlasivek.
Hrtan – chlopenní útvar mezi průdušnicí a hltanem, který je hlavním orgánem pro tvorbu hlasu.
Poruchy učení – dětské poruchy, které se vyznačují obtížemi s určitými dovednostmi, jako je čtení nebo psaní, u jedinců s normální inteligencí.
Mastoid – zadní část spánkové kosti, která obsahuje vnitřní ucho.
Mastoidální chirurgie – chirurgický zákrok k odstranění infekce z mastoidální kosti.
Meigeho syndrom – pohybová porucha, která může zahrnovat nadměrné mrkání očí (blefarospasmus) s mimovolními pohyby čelistních svalů, rtů a jazyka (oromandibulární dystonie).
Ménièrova choroba – porucha vnitřního ucha, která může ovlivnit sluch i rovnováhu. Může způsobovat závratě, ztrátu sluchu, hučení v uších a pocit plnosti v uchu.
Meningitida – zánět mozkových blan, které obalují mozek a míchu; může způsobit ztrátu sluchu nebo hluchotu.
Střední ucho – část ucha, která zahrnuje bubínek a tři drobné středoušní kůstky a končí kulatým okénkem vedoucím do vnitřního ucha.
Chybná artikulace – nepřesně vyslovený zvuk řeči (foném) nebo zvuky.
Pohybová nevolnost – závratě, pocení, nevolnost, zvracení a celkové potíže, které člověk pociťuje při pohybu.
Motorické poruchy řeči – skupina poruch způsobených neschopností přesně produkovat zvuky řeči (fonémy) z důvodu svalové slabosti nebo nekoordinovanosti nebo obtíží při provádění dobrovolných svalových pohybů.
Neuroplasticita – schopnost mozku a/nebo určitých částí nervové soustavy přizpůsobit se novým podmínkám, například úrazu.
Nervové protézy – zařízení, která nahrazují poškozenou nebo nemocnou část nervového systému, jako je kochleární implantát.
Neurofibromatóza typu 1 (NF-1 von Recklinghausenova) – skupina dědičných onemocnění, při nichž rostou nenádorové nádory na několika nervech, mezi něž může patřit i sluchový nerv. Mezi příznaky NF-1 patří kávově zbarvené skvrny na kůži, zvětšení, deformace kostí a neurofibromy.
Neurofibromatóza typu 2 (NF-2) – skupina dědičných onemocnění, při nichž rostou nenádorové nádory na několika nervech, mezi něž obvykle patří i sluchový nerv. Mezi příznaky NF-2 patří nádory na sluchovém nervu, které mohou ovlivňovat sluch a rovnováhu. NF-2 se může objevit v dospívajícím věku se ztrátou sluchu. Viz také neurinom akustiku.
Neurogenní porucha komunikace – neschopnost vyměňovat si informace s ostatními kvůli problémům se sluchem, řečí a/nebo jazykem způsobeným postižením nervového systému (mozku nebo nervů).
Ztráta sluchu způsobená hlukem – ztráta sluchu způsobená vystavením škodlivým zvukům, a to buď velmi hlasitým impulsním zvukům, nebo opakovaným vystavením zvukům o síle nad 90 decibelů po delší dobu, které poškozují citlivé struktury vnitřního ucha.
Nesyndromické dědičné postižení sluchu – ztráta sluchu nebo hluchota, která je dědičná a není spojena s jinými dědičnými klinickými charakteristikami.
Odorant – látka, která stimuluje čich.
Čich – akt čichání.
Olfaktometr – přístroj pro hodnocení intenzity čichu.
Rozpoznávání řeči s otevřenou sadou – porozumění řeči bez vizuálních vodítek (čtení řeči).
Otitis externa – zánět zevní části ucha zasahující až do zvukovodu.
Zánět středního ucha – zánět středního ucha způsobený infekcí.
Otoakustické emise – zvuky nízké intenzity, které vydává vnitřní ucho a které lze rychle změřit citlivým mikrofonem umístěným ve zvukovodu.
Otolaryngolog – lékař/chirurg, který se specializuje na nemoci uší, nosu, krku a hlavy a krku.
Otolog – lékař/chirurg, který se specializuje na nemoci ucha.
Otoskleróza – abnormální růst kostí vnitřního ucha. Tato kost brání strukturám uvnitř ucha ve správné funkci a způsobuje ztrátu sluchu. U některých lidí s otosklerózou může být ztráta sluchu závažná.
Ototoxické léky – léky, jako je speciální skupina antibiotik, aminoglykosidová antibiotika, které mohou u některých jedinců poškodit sluchové a rovnovážné orgány umístěné ve vnitřním uchu.
Zevní ucho – vnější část ucha, která se skládá z ušního boltce a zvukovodu.
Papillomavirus – skupina virů, které mohou způsobit růst nenádorových bradavičnatých nádorů na povrchu kůže a vnitřních orgánů, např. dýchacích cest; mohou být životu nebezpečné.
Parosmie – jakákoli nemoc nebo úchylka čichu, zejména subjektivní vnímání neexistujících pachů.
Vnímání (sluch) – proces poznávání nebo uvědomování si informací prostřednictvím ucha.
Perilymfatická píštěl – únik tekutiny z vnitřního ucha do středního ucha, ke kterému dochází bez zjevné příčiny nebo který je spojen s úrazem hlavy, fyzickou námahou nebo barotraumatem.
Pervazivní vývojové poruchy – poruchy charakterizované opožděním v několika oblastech vývoje, které mohou zahrnovat socializaci a komunikaci.
Feromony – chemické látky vylučované živočichem, které u jiného živočicha stejného druhu vyvolávají specifickou behaviorální nebo fyziologickou reakci.
Fonologie – nauka o zvucích řeči.
Postlingválně ohluchlý – jedinec, který ohluchl poté, co si osvojil jazyk.
Prelingválně ohluchlý – jedinec, který se buď narodil jako neslyšící, nebo ztratil sluch v raném dětství, před osvojením si jazyka.
Presbycusis – ztráta sluchu, ke které postupně dochází v důsledku změn ve vnitřním nebo středním uchu s přibývajícím věkem.
Poruchy čtení – některá ze skupiny poruch, které se vyznačují obtížemi při používání nebo chápání systému symbolů psaného jazyka.
Kulaté okénko – membrána oddělující střední ucho od vnitřního ucha.
Senzorineurální ztráta sluchu – ztráta sluchu způsobená poškozením smyslových buněk a/nebo nervových vláken vnitřního ucha.
Znaková řeč – způsob komunikace neslyšících nebo nedoslýchavých osob, při kterém se gramatická struktura a význam vyjadřují pohyby rukou, gesty a mimikou.
Čich – vnímání pachu nebo vůně prostřednictvím podnětů působících na čichové nervy. Viz čich.
Porucha čichu – neschopnost vnímat pachy. Může být dočasná, způsobená nachlazením nebo otokem či ucpáním nosních průduchů. Může být trvalá, pokud je některá část čichové oblasti poškozena faktory, jako je poranění mozku, nádor, onemocnění nebo chronická rýma.
Zvuková vokalizace – schopnost vydávat hlas.
Křečová dysfonie – chvilková porucha hlasu způsobená mimovolními pohyby jednoho nebo více svalů hrtanu nebo hlasivek.
Specifická jazyková porucha (SLI) – potíže s jazykem nebo s organizovaným znakovým systémem používaným pro komunikaci, pokud se nejedná o problémy, jako je mentální retardace, ztráta sluchu nebo emoční poruchy.
Řeč – mluvená komunikace.
Porucha řeči – jakákoli vada nebo abnormalita, která jedinci znemožňuje komunikovat mluvenými slovy. Poruchy řeči mohou vzniknout v důsledku poškození nervů v mozku, ochrnutí svalů, strukturálních vad, hysterie nebo mentální retardace.
Řečový procesor – součást kochleárního implantátu, která převádí zvuky řeči na elektrické impulsy stimulující sluchový nerv, což umožňuje jedinci rozumět zvukům a řeči.
Logoped – zdravotnický pracovník vyškolený k hodnocení a léčbě osob s poruchami hlasu, řeči, jazyka nebo polykání (včetně poruch sluchu), které ovlivňují jejich schopnost komunikace.
Cévní mozková příhoda – známá také jako cévní mozková příhoda (CVA); způsobená nedostatkem krve v mozku, která má za následek náhlou ztrátu řeči, jazyka nebo schopnosti pohybovat částí těla, a pokud je dostatečně závažná, i smrt.
Koktavost – časté opakování slov nebo částí slov, které narušuje plynulost řeči.
Náhlá hluchota – ztráta sluchu, ke které dojde rychle v důsledku například výbuchu, virové infekce nebo užívání některých léků.
Poruchy polykání – některý ze skupiny problémů, které narušují přenos potravy z úst do žaludku.
Syndromové postižení sluchu – ztráta sluchu nebo hluchota, která se spolu s dalšími charakteristikami dědí nebo přenáší z generace na generaci v rodině.
Hmatový – související s dotykem nebo smyslem pro dotek.
Hmatová zařízení – mechanické nástroje, které využívají hmat, aby pomohly komunikovat osobám s určitým postižením, jako je hluchoslepota.
Chuť – vjem vyvolaný podnětem působícím na chuťová nervová zakončení jazyka. Čtyři chutě jsou slaná, kyselá, sladká a hořká. Někteří vědci uvádějí existenci páté chuti, označované jako slaná.
Chuťové pohárky – skupiny buněk na jazyku, které umožňují rozpoznávat různé chutě.
Porucha chuti – neschopnost vnímat různé chutě. Poruchy chuti mohou být důsledkem špatné ústní hygieny, onemocnění dásní, hepatitidy nebo léků a chemoterapeutik. Poruchy chuti mohou být také neurologické.
Poruchy hrdla – poruchy nebo onemocnění hrtanu (hlasivek), hltanu nebo jícnu.
Thyroplastika – chirurgická technika ke zlepšení hlasu úpravou chrupavek hrtanu, v nichž jsou uloženy hlasivky, s cílem změnit polohu nebo délku hlasivek. Známá také jako operace hrtanového skeletu.
Tinnitus – pocit zvonění, hučení nebo bzučení v uších nebo v hlavě. Často souvisí s mnoha formami poškození sluchu a vystavením hluku.
Jazyk – velký sval na dně úst, který manipuluje s potravou při žvýkání a polykání. Je hlavním orgánem chuti a pomáhá vytvářet zvuky řeči.
Hmat – hmatový smysl; smysl, kterým se vnímá kontakt s kůží nebo sliznicí.
Tourettův syndrom – neurologická porucha charakterizovaná opakujícími se pohyby a zvuky (tzv. tiky).
Tracheostomie – chirurgické otevření průdušnice, které pomáhá dýchat osobám s překážkou nebo otokem v hrtanu (hlasivkách) nebo horní části krku nebo osobám, kterým byl hrtan chirurgicky odstraněn.
Tuberózní skleróza – dědičné onemocnění s multiorgánovými projevy. Typickými příznaky jsou epileptické záchvaty, autismus, kožní poruchy a nádory ledvin.
Tympanoplastika – chirurgická oprava bubínku (bubínkové blány) nebo kůstek středního ucha.
Umami – chuť látek, jako jsou L-glutamátové soli (glutamát sodný), které se nacházejí v potravinách, jako jsou vývary a jiné bujóny. (odkaz:Yamaguchi S, Ninomiya K. J Nutr. 2000 Apr:130(4S Suppl):921S-926S.)
Usherův syndrom – dědičné onemocnění, které postihuje sluch, zrak a někdy i rovnováhu.
Velokardiofaciální syndrom – dědičná porucha charakterizovaná rozštěpem patra (otvor ve střeše úst), srdečními vadami, charakteristickým vzhledem obličeje, drobnými poruchami učení a problémy s řečí a krmením.
Závrať – iluze pohybu; pocit, jako by se vnější svět točil kolem jedince (objektivní závrať) nebo jako by se jedinec točil v prostoru (subjektivní závrať).
Vestibulární neuronitida – infekce vestibulárního nervu.
Vestibulární systém – systém v těle, který je zodpovědný za udržování rovnováhy, držení těla a orientaci těla v prostoru. Tento systém také reguluje lokomoci a další pohyby a udržuje vizuální zaměření předmětů při pohybu těla.
Vestibulus – kostěná dutina vnitřního ucha.
Vibrotaktilní pomůcky – mechanické přístroje, které pomáhají neslyšícím osobám vnímat a interpretovat zvuk prostřednictvím hmatu.
Ochrnutí hlasivek – neschopnost jednoho nebo obou hlasivkových záhybů (hlasivek) pohybovat se v důsledku poškození mozku nebo nervů.
Hlasivky – svalnaté záhyby sliznice vycházející ze stěny hrtanu (hlasivek). Záhyby jsou obaleny pružným hlasivkovým vazivem a svalstvem, které řídí napětí a rychlost kmitání hlasivek při průchodu vzduchu.
Hlasivkové záhyby – viz Hlasivky.
Hlasový třes – chvění nebo třes jednoho nebo více svalů hrtanu, které má za následek nejistě znějící hlas.
Hlas – zvuk vydávaný vzduchem vycházejícím hrtanem a horními dýchacími cestami.
Poruchy hlasu – skupina problémů týkajících se abnormální výšky, hlasitosti nebo kvality zvuku vydávaného hrtanem (hlasivkami).
Waardenburgův syndrom – dědičná porucha, která se vyznačuje poruchou sluchu, bílými vlasy a/nebo výraznou modrou barvou jednoho nebo obou očí a široce posazenými vnitřními očními koutky. S některými typy Waardenburgova syndromu jsou spojeny také problémy s rovnováhou.
Protože tento článek obsahuje obsah užitečný pro sesterský projekt Wikislovník, byl zkopírován tam a jeho slovníkový protějšek lze nalézt na Wikislovník:Transwiki:Slovník lékařských termínů souvisejících s poruchami komunikace nebo Wikislovník:Slovník lékařských termínů souvisejících s poruchami komunikace. Neměl by se již objevit v Kategorie:Kopírovat do Wikislovníku a neměl by tam být znovu přidáván.
Všimněte si, že {{vocab-stub}} je zastaralý. Pokud byl {{vocab-stub}} odstraněn při transwikalizaci tohoto článku a článek je považován za encyklopedický, měla by pro něj existovat vhodnější kategorie.