Cestování. Všichni to známe. Ty fotky od kamarádů, jak se rozplývají nad každým zákoutím cizí země. Chápeme, že občas už je toho moc, když po patnácté zaslechneme „Ta architektura se s tou naší nedá srovnat!“, ale ruku na srdce, závidíme jim. Představa cestování jako dokonalé, obohacující zkušenosti je lákavá. Ale ruku na srdce, je to vážně jen idylka?
Cestování jako emocionální horská dráha: Rozhovor s expertkou na mezikulturní adaptaci
Cestování, to nejsou jenom selfie před Eiffelovkou. Dlouhodobý pobyt v cizině může být zatraceně náročný. A to nejen finančně. Emočně si člověk taky pěkně zamaká. Proto jsme vyzpovídali Mariannu Pogosyan, psycholožku a konzultantku specializující se na mezikulturní adaptaci. Narodila se v Arménii, vyrůstala v Japonsku a teď žije v Amsterdamu. Dá se říct, že je to profesionálka na život mezi kulturami. A co nám prozradila?
Kořeny v multikulturním prostředí
„Marianno, s takovým backgroundem se není čemu divit, že tě psychologie mezikulturních přesunů tak baví. Jak ti tvé dětství pomáhá v práci?“
„Přesně vím, čím si klienti procházejí. Zažila jsem to na vlastní kůži, jako dítě i jako dospělá. A když vidí, že jim rozumím, že vím, co prožívají, hned se nám líp navazuje kontakt. To je pak základ důvěry.“
S čím se klienti nejčastěji potýkají?
„S čím se na tebe lidé obracejí, když se snaží adaptovat v nové kultuře?“
„Stěhování do ciziny je super, ale taky pěkná výzva. Lidi se bojí, že ztratí kontakt s rodinou a přáteli, že si v nové zemi nenajdou místo. Učení jazyka, kulturní šok, hledání přátel, usazení se v práci… to jsou všechno překážky. Ale taky se můžou bát sami o sebe, o to, jak změny zvládnou psychicky. Adaptace trvá, ale může obrovsky obohatit. Člověk získá nové zkušenosti, znalosti a hlavně – líp pozná sám sebe.“
Kam patříš? A patříš někam vůbec?
„Ve svém článku ‚O sounáležitosti‘ píšeš o skupině ‚Jsem trojúhelník‘, kde se lidé neustále pohybují mezi kulturami a přehodnocují, co pro ně sounáležitost znamená. Jak to máš ty, když jsi se narodila v Arménii a vyrůstala v Japonsku? Je těžší nebo jednodušší někam patřit?“
„Na ‚sounáležitost‘ se dá dívat různě. Spousta expatů mi říká, že se po delší době cítí tak nějak rozpolceně. Že nepatří úplně sem ani tam. Protože když jsou v Kultuře A, chybí jim Kultura B. A naopak. Jakoby jim pořád něco scházelo, pořád kousek identity. Ale jde to i jinak. Můžeš si říct: ‚Patřím do Kultury A i do Kultury B‘. Dřív jsem to brala tak nějak černobíle – buď někam patřím, nebo ne. A občas jsem si říkala, že by bylo fajn mít jen jednu kulturu. Ale s věkem jsem zjistila, že sounáležitost může být pružná, flexibilní. Že můžu patřit na víc míst najednou. Každé místo, které jsem kdy nazývala domovem, se stalo součástí mě. A to je fajn, ne? Aspoň je pak víc týmů, kterým můžu fandit na olympiádě!“
Emocionální krajiny různých kultur
„Žila jsi v místech, kde se k emocím přistupuje jinak než u nás? Kde se třeba určité emoce považují za nevhodné?“
„To je na tom všem nejzajímavější. Třeba v Arménii jsou lidi hodně expresivní. Ať už se radují nebo jsou smutní, dávají to hodně najevo, gestikulují, mluví nahlas. V Japonsku je to naopak. Tam nikdo neuvidí, jak se objímáte a líbáte radostí, nebo jak se hádáte na ulici. I neverbální komunikace je úplně jiná. Já jsem si po deseti letech v Japonsku odvykla dívat lidem do očí. Pak se mi kamarádi smáli, že pořád uhýbám pohledem. Ale dobrý je, že se člověk dokáže přizpůsobit. I když se mi občas stane, že se v Amsterdamu ukloním někomu na ulici.“
Místo, které voní domovem
„A nakonec, tvoje nejoblíbenější místo na světě?“
„Každé místo je něčím výjimečné. Ale kdybych si měla vybrat jedno, řekla bych Tokio. Tam se cítím nejvíc jako doma.“
Marianna nám poodhalila, jak se lidi cítí, když se ocitnou v cizí kultuře. A to je důležitý, abychom si uvědomili, že i ti, co přicházejí k nám, jsou normální lidi. Taky se bojí, ale taky se těší. Jen se snaží najít si svoje místo.