Všichni toužíme cestovat. Aspoň si myslím. Slyšíme ty historky od kamarádů, jak moc jim ty „fancy“ mezinárodní výlety otevřely oči a kolik se toho naučili jen tím, že opustili rodnou hroudu. Jasně, občas už nám lezou krkem, když po sedmnácté zasněně pronesou: „Ta architektura se tady vůbec nedá srovnat s katedrálami ve Francii,“ nebo když pod fotku náhodné evropské uličky dají #wanderlust. Ale ruku na srdce, tak trochu jim závidíme. Cestování po světě si idealizujeme jako ultimátní vzdělávací a zábavný zážitek. Jenže zapomínáme, že to má i svoje stinné stránky. Jistě, může to být setsakra drahé, ale cestování, zvlášť když se usadíte v jiné kultuře na delší dobu, dokáže být i emoční horská dráha.
Cestování jako horská dráha emocí: Rozhovor s expertkou na mezikulturní adaptaci
Marianna Pogosyan je interkulturní konzultantka a psycholožka specializující se na mezikulturní přechody. Pomáhá klientům usnadnit přechod z jedné kultury do druhé. Aktuálně žije v Amsterdamu, ale narodila se v Arménii a vyrůstala v Japonsku. Takže se dá říct, že se celý život učí, jak se pohybovat mezi kulturami. Je to jasná expertka v oboru a poutavě popisuje, jak cestování ovlivňuje emoce, a to jak pozitivně, tak negativně. Zvlášť v kontextu pocitu sounáležitosti.
S ohledem na tvé zázemí je jasné, proč tě psychologie mezikulturních přechodů zajímá. Jak ti tvé dětství pomáhá v práci?
Tím, že jsem sama zažila několik mezikulturních přesunů, se dokážu s ostatními v podobné situaci lépe propojit. Rozumím jejich bojům i radostem, protože jsem si je sama několikrát prožila, jako dítě i jako dospělá. Často se právě tohle potvrzení a sdílení zkušeností stane katalyzátorem pro budování důvěry s klienty.
S čím konkrétně klienti potřebují konzultace, když se adaptují na novou kulturu?
Stěhování mezi kulturami může být obohacující i náročné z různých důvodů. Mezinárodní přesuny s sebou nesou skvělé příležitosti, ale spousta lidí se trápí s loučením s rodinou a přáteli a se začátkem nového života v nové zemi. Jsou tu praktické výzvy jako učení se nového jazyka, překonávání kulturního šoku, hledání nových přátel, pocit zabydlení a přijetí v nové škole nebo na pracovišti. Jsou tu i psychologické důsledky vyrovnávání se se změnou a přechodem. Adaptace si vyžaduje čas a úsilí, ale nakonec může být velmi obohacující. Myslím, že jedním z nejcennějších darů adaptace na nové kultury je získání zkušeností, znalostí a pochopení. Nejen o světě, ale hlavně o nás samotných.
Ve svém článku „O sounáležitosti“ mluvíš o skupině „Já jsem trojúhelník“, jejíž členové se často pohybují mezi kulturami a tím pádem přehodnocují sounáležitost. Narodila jsi se v Arménii a vyrůstala v Japonsku, takže se dá říct, že jsi to zažila taky. Jak ti to, že jsi součástí tolika kultur, ulehčuje nebo ztěžuje pocit sounáležitosti?
Na „sounáležitost“ a na to, co pro vás znamená, se dá dívat různě. Mnoho expatů uvádí, že po delší době strávené v zahraničí dojde k posunu v jejich identitě. Možná mají pocit, že úplně nepatří sem ani tam. Protože když jsou v kultuře A, cítí, že patří do kultury B. A když jsou v kultuře B, cítí se víc doma v kultuře A. Jako by jim pořád chyběla ta druhá kultura a ta druhá část jejich identity. Alternativně se na to dá dívat inkluzivně a říct si: „Patřím jak do kultury A, tak do kultury B.“ Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že sounáležitost je rigidní koncept – buď patříte, nebo ne. Občas jsem si i říkala, jak by bylo jednodušší ztotožnit se jen s jednou kulturou. Ale zkušenostmi jsem zjistila, že sounáležitost nemusí být tak černobílá. Může být fluidní a flexibilní a existují různé způsoby, jak ji cítit. Každé místo na světě, kterému jsem říkala domov, se stalo součástí mě, a tím pádem i podstatnou součástí mého pocitu sounáležitosti. Navíc, když patřím do různých kultur, je zábavnější sledovat olympiádu, protože mám víc týmů, kterým můžu fandit.
Chodila jsem na sociální psychologii, kde se profesorka specializovala i na mezikulturní psychologii. Často mluvila o rozdílech mezi interdependentními a dependentními kulturami. Liší se v těchto kulturách zkušenost nebo důležitost sounáležitosti? A pokud ano, jak?
Výzkumníci zjistili, že způsob, jakým vnímáme sami sebe, se může lišit v závislosti na kultuře. V některých kulturách, jako jsou Spojené státy a mnoho západoevropských kultur, mají lidé nezávislé sebepochopení. Spíš se definují a svou individualitu skrze své vnitřní rysy a hodnoty. V jiných kulturách, jako je mnoho východoasijských a latinskoamerických kultur, je já vnímáno spíš jako interdependentní. To znamená, že se lidé definují spíš na základě svých vztahů. I když je pocit sounáležitosti důležitý pro pohodu všude, v kulturách, kde je já víc interdependentní, je nejdůležitější patřit do komunity a mít harmonické vztahy s ostatními.
Ve svém článku „Jak ovládat své emoce“ mluvíš o udržování vyrovnaného tělesného rozpočtu. Mohla bys vysvětlit, co to je?
Žila jsi v nějaké kultuře, kde se s emocemi zachází jinak nebo se určité věci týkající se emocí považují za víc nebo míň vhodné než v západní kultuře? Například u Inuitů je naprosto nevhodné projevovat hněv.
Jedna z nejzajímavějších věcí na životě v různých kulturách pro mě byla možnost vidět, jak lidé po celém světě prožívají a projevují své emoce. Například v Arménii se lidé dokážou do svých emocí hodně ponořit, ať už se jedná o pozitivní emoce jako štěstí, nebo negativní jako smutek. Projevy emocí jsou tam okořeněné spoustou gestikulace a vokalizace. V Japonsku se na druhou stranu zdá, že jsou projevy emocí mnohem zdrženlivější. Nenajdete tam obvykle přátele a příbuzné, jak se líbají při projevech radosti nebo mávají rukama v extázi nebo projevují hrdost a chválu, když si s někým připíjejí na jeho úspěchy. Není tam také běžné slyšet veřejné nářky smutku nebo výbuchy hněvu. I neverbální komunikace se v těchto dvou kulturách markantně liší. Například po deseti letech života v Japonsku jsem si odvykla udržovat přímý oční kontakt během konverzací. Přátelé mi říkali, že jim ten zvyk nadměrného pokyvování hlavou a odvracení očí od jejich tváří uprostřed konverzace připadal docela zábavný, když jsem se poprvé přestěhovala do Spojených států. Dobrá věc je, že se dokážeme docela snadno readaptovat a používat naše naučené sociální návyky v závislosti na našem aktuálním kulturním kontextu. Ale i tak se občas přistihnu, jak se uprostřed Amsterdamu klaním laskavým cizincům.
A na závěr, jaké je tvé nejoblíbenější místo, kde jsi kdy žila?
Každé místo bylo něčím výjimečné. Ale kdybych si měla vybrat jedno, tak Tokio, protože se tam cítím nejvíc jako doma.
Pogosyan osvětlila, jak se lidé můžou cítit, když opustí svou kulturu a ponoří se do nové. Myslím, že je důležité to chápat, když my ve Spojených státech žijeme s tolika mylnými představami a obavami ohledně imigrantů a lidí z jiných zemí. Jsou to normální lidé, kteří, stejně jako vy a já, můžou být nadšení z toho, že jsou pryč ze své kultury, ale zároveň se bát. Cestování na lidi klade velký stres a ztěžuje udržování zdravého tělesného rozpočtu. Schopnost vcítit se do cizinců nebo nových občanů čerstvě přijetých z jiných zemí nám umožňuje humanizovat a chápat se navzájem. A myslím, že vzdělávat se v práci lidí, jako je Pogosyan a v interkulturní psychologii, je skvělý způsob, jak na tom pracovat.