Když sirény zmlknou… ticho, které bolí víc než křik. Všichni známe ty hrdiny v uniformách, kteří bez váhání riskují životy pro druhé. Ale co se děje, když si sundají helmu a zůstanou sami se svými démony? Co se skrývá za tím hrdinstvím? Matt Johnston, hasič a terapeut z Kanady, o tom ví své. A otevřeně se s námi dělí o zkušenost, která mu navždy změnila život.
Když přijde rána zevnitř
Matt pracoval s lidmi s psychickými problémy a sebevražednými sklony. Věděl, jak s nimi mluvit, jak je podpořit. A pak se stal hasičem. Zdálo se, že obě profese jdou ruku v ruce. Jenže osud si s ním krutě zahrál. Během necelých dvou let mu vzali život dva kolegové – sebevraždou. A k tomu dva další tragicky zahynuli při autonehodách. Pro tým to byla rána, ze které se těžko vzpamatovával. Jak se s tímhle vyrovnat? Proč se to děje?
Hrdinství má i temnou stránku
Proč je sebevražda mezi záchranáři tak častá? Kdysi pro Matta byli policisté, hasiči a záchranáři neporazitelní. Možná právě tahle image je kamenem úrazu. Bravura a odhodlání často brání mužům (protože jich je mezi záchranáři stále většina) požádat o pomoc dřív, než ztratí veškerou naději. Než uvěří, že sebevražda je jediná cesta, jak ukončit to nesnesitelné utrpení. Záchranáři se sice denně setkávají se smrtí, ale to neznamená, že jsou vůči ní imunní. Právě naopak.
Matt říká: „Jako záchranář jsem zvyklý na to, že přijedu na místo, kde jsou lidé v šoku a zoufalí. Díky svému psychologickému vzdělání jsem se naučil pracovat s lidským utrpením. Vždycky jsem si říkal: ‚Já jsem to nezpůsobil, já se snažím pomoct.‘ A to mi pomáhalo. Ale sebevražda kolegy, to je úplně jiná liga. To s vámi zůstane navždycky.“
Když kolega odejde, zanechá za sebou prázdnotu. Otázku „Proč?“. Každá sebevražda je jako kámen hozený do vody – vlny se šíří dál a dál a zasahují životy mnoha lidí. I těch, kteří zesnulého znali jen povrchně.
Matt vzpomíná na svůj výcvik terapeuta. Učili ho o konceptu „gestaltu“ – celek je víc než součet jeho částí. Jako když upečete dort. Smícháte vejce, mouku, mléko a další ingredience. A najednou máte něco úplně jiného, komplexnějšího, co už nejde rozložit zpátky na jednotlivé suroviny. A přesně tak to funguje i s prací záchranáře. Když kolega spáchá sebevraždu, váš pracovní gestalt se stane složitějším, než je jen váš osobní smutek a ztráta. Smutek celého oddělení, který nelze oddělit od toho vašeho.
10 myšlenek, které mu nedaly spát
Matt se s námi otevřeně podělil o 10 myšlenek, které mu po smrti kolegů vířily hlavou. Myšlenky, které ho děsily, ale zároveň mu pomáhaly se s tou ztrátou vyrovnat. Myšlenky, které jsou možná zvláštní, ale rozhodně ne neobvyklé. Myšlenky, které možná pomůžou i vám, pokud se ocitnete v podobné situaci.
1. „Co se stalo?“
Po obou sebevraždách Matta nejdřív šokovalo, jak se to stalo. Jeho mysl se upnula na vizuální stránku věci. Jako by se vrátil do dětství, kdy nemohl uvěřit, že něco zmizelo, dokud to sám neuviděl. Ty obrazy nejsou hezké, možná i groteskní, ale neničí ho to. Občas se mu to vybaví, ale zase to odejde. Ale ví, že tyhle záblesky ho budou provázet celý život.
2. „Proč jsem to neviděl dřív?“
Když se ohlédne zpět, vidí jasné varovné signály. Vzpomíná, jak mu jeden z kolegů se slzami v očích vyprávěl o svých nejhorších zásazích. Řekl: „Kdyby nebylo syna, už bych tu nebyl.“ Matt se cítil zmateně, ale zároveň byl rád, že kolega vyhledal psychologickou pomoc. Měl naději, měl smysl života. O tři týdny později se zabil.
3. „Spáchám taky někdy sebevraždu?“
Do 37 let ho sebevražda nikdy nenapadla. Až když mu psycholog řekl, že většina dospělých o ní někdy přemýšlela. Naštěstí je to obvykle jen krátkodobá myšlenka, kterou si většina lidí nerozpracuje. Ale po sebevraždách kolegů se mu v hlavě rozjela lavina myšlenek. Musel se podívat na svá minulá traumata a nepříjemné vzpomínky.
4. „Je sebevražda nakažlivá?“
Bohužel ano, věří Matt. Záchranáři spolu žijí, pravidelně zažívají traumatické události. To vytváří jedinečné pouto, které málokdo mimo jejich profesi chápe. A když se to pouto přetrhne sebevraždou kolegy, je to devastující. Záchranáři se díky své práci nebojí smrti tolik jako ostatní lidé. I proto se podle něj sebevražda může v jejich komunitě šířit.
5. „Jsem blázen, když mě napadla sebevražda?“
Krátce po druhé sebevraždě jel Matt na kole po mostě a všiml si, že každých sto metrů jsou tam telefonní linky pro lidi v krizi. Uvědomil si, že ho od řeky dělí jen metr a půl vysoké zábradlí. Myšlenka, jak snadné by bylo skočit, ho vyděsila. Poprvé v životě mu sebevražda někoho blízkého zasadila do hlavy semínko, které změnilo jeho pohled na svět.
6. „Proč to moji kolegové neberou vážněji?“
Zpočátku ho štvalo, že se jeho kolegové o sebevraždách a úmrtích moc nebaví. Měl pocit, že se to vůbec nestalo. Na sezení s psychology přišlo jen pár lidí. Byl z toho smutný, ale snažil se pochopit, že každý má svoje důvody, proč o tom nemluvit. A že záchranářské pracoviště prostě není bezpečné místo pro diskuse o smrti a sebevraždě.
7. „Nemůžu spát, jsem neklidný. Kdy už mi bude líp?“
Uvědomil si, že smutek z práce je komplexní a individuální proces, který závisí na jeho osobním životě a na tom, jak je odpočatý. Jeho vnímání ztráty se v průběhu času mění, ale jeho mozek na to nezapomene. Když je neklidný, musí cvičit, běhat. I jeho pot jinak smrdí, protože je plný stresových hormonů. Běhání je jeho meditace, jeho způsob, jak se zbavit stresu a unavit tělo i mysl, aby mohl usnout.
8. Od „Proč mě to tolik netrápí?“ k „Jak to mohli udělat?“
Uvědomil si, jak složité mohou být fáze smutku. Někdy se cítil úplně nedotčený smrtí kolegů. „Neznal jsem je tak dobře,“ „Stejně by se to stalo“ – takové myšlenky mu prolétaly hlavou. Považuje je za důležitý způsob, jak se vyrovnat s tím, že v jejich organizaci dochází ke ztrátám pravidelně. Ale zároveň ho hněvá, že po nich zůstala rodina a lidé, kterým na nich záleželo. Je z toho zmatený.
9. „Proč je tak těžké požádat o pomoc?“
Stejně jako on, většina lidí nepožádá o pomoc, dokud se neocitne v krizi, která zdánlivě nesouvisí s prací. I s 20 lety praxe v psychologii se stále zdráhá požádat o pomoc. Myslí si, že je pro sebe nejlepším terapeutem. Běhání a kontakt s přáteli jsou jeho terapií. A zdá se, že to funguje. Nikdo není dokonalý, ale doufá, že se každý naučí být sám sobě terapeutem.
10. „Jak poznám, že budu v téhle profesi v pořádku?“
To nikdo neví s jistotou. Záleží na tom, co se bude dít v jeho osobním životě a jak traumatické zásahy bude muset podstoupit. Ale ví, že když bude dělat věci, které ho dělají šťastným a zdravým, je mnohem menší pravděpodobnost, že bude mít v budoucnu vážné psychické problémy.
Zkušení záchranáři zřídkakdy zažívají šok, protože jsou zvyklí na nouzové situace. Ale když se stane něco nečekaného, jako je sebevražda kolegy, může to zasáhnout mnohem hlouběji. Smrt kolegy sebevraždou naruší jejich vnímání světa a rozostří hranice mezi prací a životem.
Matt sdílí tyto myšlenky proto, aby ujistil ostatní, že to, co si myslí, je normální. I když se to zdá divné. Nejsme na to sami.