V poslední době se setkáváme s něčím zvláštním – s idealizováním psychických problémů. V televizi, ve filmech, na sociálních sítích… jako by se z duševní nepohody stávala skoro romantická záležitost. A víte co? Tohle fakt není v pořádku. Někde se ztratila snaha o destigmatizaci a místo toho máme „romantizaci“ a touha mít psychické problémy je vnímaná jako něco žádoucího.
Konec idealizování psychických problémů: Když se tragédie stává „trendy“
Upřímně řečeno, psychické problémy ničí životy. Ne, není na tom nic tragicky krásného. Je tenká hranice mezi partnerem, který vám pomáhá, a tím, kdo vás „zachraňuje“. Důvodem, proč se tolik mladých lidí nechává zmást, je ten obrovský objem obsahu na internetu. Pořád vidím fotky lidí, hlavně dívek, které pláčou nebo si ubližují, a k tomu citát, který to celé „romantizuje“.
Příklady? Tady jich pár máte:
Nejen to, ale slyším rozhovory lidí, kteří mezi sebou doslova soutěží, kdo se má hůř. Jako by se svými problémy chlubili. A smutné je, že i sebevražda začíná být vnímaná jako „elegantní“ řešení. Čím víc se tenhle nesmysl šíří, tím víc lidí to bude považovat za možnost. Jenže psychická nemoc není žádný odznak cti. A samodiagnostika? Ta jen přispívá k předsudkům a diskriminaci.
Další problém je, že lidé používají pojmy spojené s psychickými problémy jako přídavná jména. „Jsem tak depressed z toho, že jsem včera nemohla jít do kina.“ Místo „Bylo mi líto, že jsem nemohla jít do kina.“ Používání diagnóz k vysvětlování běžných životních strastí bere vážnost těm, kteří s těmito problémy skutečně bojují. Jen proto, že jste organizovaní, nemáte OCD. Když vynecháte snídani, nejste anorektici. A pokud jste náladoví, neznamená to, že máte bipolární poruchu. Tímhle dokazujete, že o psychických poruchách víte pramálo.
Psychická nemoc není atraktivní, okouzlující, úžasná ani krásná. Je to smutek, bolest, beznaděj, prázdnota, nízké sebevědomí a utrpení. Je to touha umřít. Je to zapomínání, jak vypadá štěstí. S psychickou nemocí žijete život jako zombie, bez emocí, nebo naopak s emocemi, které jsou až příliš silné. Není na tom nic fascinujícího.
Jako společnost musíme s tímhle idealizováním přestat, protože tím jen posilujeme stigma. Zakrýváme, že existuje problém, a tím ho podporujeme. Tímhle schvalujeme sebedestruktivní chování. Učíme lidi, že tragédie je krásná. A nejvíc to ovlivňuje teenagery, kteří pak používají psychické nemoci jako „estetiku“. I když se to může zdát jako „zdravý“ způsob vyjádření emocí, ve skutečnosti je to učí špatně a jen je to mate. Idealizování nám umožňuje vytvářet si fantazie, které nám brání čelit problému přímo. Učí nás nevyhledávat pomoc. Souhlasíte s tímhle článkem? S jakými dalšími příklady „romantizace“ psychických problémů jste se setkali vy? Podělte se o to v komentářích.