Stalo se vám to taky? Sedíte s kamarádkou u kafe a probíráte nedávnou eskapádu vašeho partnera. „Proč to udělal?“ ptáte se zoufale. Kamarádka má hned jasno: „Protože je sobec!“ Nebo si lámete hlavu nad kolegou, který se už poněkolikáté opozdil. „Určitě zase zaspal, ten věčný spáč,“ usoudíte. Ale je to tak doopravdy? Opravdu víme, co se skrývá za chováním druhých, nebo si jen tak trochu věštíme z koule?
Když detektivka v nás probouzí…
Lidská mysl je fascinující stroj. Neustále analyzuje, vyhodnocuje a snaží se pochopit svět kolem nás. A součástí tohoto procesu je i hledání příčin chování – našeho i cizího. Psychologové tomu říkají atribuce. A věřte nebo ne, v téhle hře na detektivy jsme všichni mistři. Jenže, jak už to bývá, ne vždycky se nám podaří najít správnou stopu.
Interní versus externí: Kdo je viník?
Základní rozdělení atribuce je na interní a externí. Interní atribuce hází vinu na vnitřní faktory, jako jsou osobnost, charakter nebo schopnosti. Například: „Nestíhá, protože je líný.“ Externí atribuce naopak vidí příčinu v okolnostech: „Nestíhá, protože má moc práce.“ Vidíte ten rozdíl? A teď ruku na srdce, ke kterému typu se kloníte častěji?
Pozor na zkratky!
Máme tendenci k různým zkreslením, které nám v hledání pravdy zrovna nepomáhají. Jedním z nejznámějších je základní atribuční chyba. Ta spočívá v tom, že u druhých lidí přeceňujeme vliv osobnostních rysů a podceňujeme vliv situace. Takže, když někdo zakopne na ulici, hned si pomyslíme, že je nešika. Málokdo z nás si vzpomene, že tam třeba byl hrbol nebo kámen.
Další zrádnou pastí je sebesloužící zkreslení. To se projevuje tak, že své úspěchy přisuzujeme vlastním schopnostem, zatímco neúspěchy svalujeme na vnější okolnosti. Vyhráli jste v loterii? „Jsem prostě šťastný člověk!“ Prohráli jste? „Určitě to losování bylo zmanipulované!“ Zní vám to povědomě?
Jak se vyhnout slepým uličkám?
Nejdůležitější je uvědomit si, že naše vnímání světa je subjektivní. Nejsme vševědoucí a nikdy nemůžeme s jistotou říct, proč se někdo chová tak, jak se chová. Proto se snažte být empatičtí, vžít se do situace druhého a zvažovat různé možnosti. Místo rychlých soudů se zkuste ptát: „Co když je to jinak?“ A možná zjistíte, že pravda je složitější a zajímavější, než se na první pohled zdá.