Už jste někdy v noci nespali, dívali se do nicoty, která byla vaším potemnělým stropem, a říkali si „jaký to má všechno smysl?“ a přemýšleli o smyslu života? Tento zádumčivý pocit se nazývá existencialismus, který je definován jako filozofický přístup, v němž jedinec přebírá odpovědnost za činy svobodné vůle, aniž by věděl, co je nakonec správné a co ne (Mirriam-Webster, 2014). Někdy může být tento pocit zdrcující a u těch, kteří zkoumají tyto velké životní otázky, může vyvolat pocity úzkosti a deprese.
Existencialismus se zaměřuje na otázku existence: Proč jsme tady? Jaký je smysl života? Co lze považovat za dobrý život? Jak mám co nejlépe existovat a žít? Jako živočichové hledající odpovědi se lidé snaží porozumět světu kolem sebe prostřednictvím myšlení a experimentování. Není tedy divu, že existencialismus může vést lidi k plnohodnotné depresi, konkrétně k depresi ducha (Park, 2014). Vědci zjistili, že ti, kteří jsou náchylní k existenciálním krizím, bývají inteligentnější a často bývají označováni jako „talentovaní“ nebo „nadaní“ jedinci (Webb, 2014). To souvisí s abstraktním myšlením a schopností uvažovat; v podstatě to znamená, že tito lidé jsou schopni zaobírat se méně konkrétními myšlenkami – například smyslem života (Webb, 2014).
Podnět k zamyšlení: Uvažují o těchto existenciálních otázkách pouze lidé, kteří se považují za inteligentní?
Poslechněte si mou podcastovou verzi zde: