V jazyce se aliterace vztahuje k opakování určitého zvuku v prvních slabikách řady slov nebo frází. Alliterace se historicky vyvíjela především prostřednictvím poezie, v níž úžeji odkazuje k opakování souhlásky v jakýchkoli slabikách, které jsou podle metru básně zdůrazněny, jako ve verši Jamese Thomsona „Pojď…táhnu línou lenivou linii dál“.
Alliterace se obvykle rozlišuje, jako a uvnitř, od pouhého opakování stejných zvukových pozic jiných než je začátek každého slova – ať už souhlásky, jako v „někteří savci jsou lepkaví“ (consonance) nebo samohlásky, jako v „žlutých svatebních zvonech“ (assonance); ale termín je někdy používán v těchto širších smyslech. Alliterace může také zahrnovat použití různých souhlásek s podobnými vlastnostmi (labials, dentals, atd.) nebo dokonce nepsanou glotální zarážku, která předchází prakticky každé slovo-počáteční samohláska v anglickém jazyce, jako ve frázi „Apt alliteration’s artful aid“ (navzdory jedinečné výslovnosti „a“ v každém slově).
Alliterace se běžně používá v mnoha jazycích, zejména v poezii. Alliterativní verše byly důležitou složkou poezie ve staré angličtině a dalších starých germánských jazycích, jako je stará hornoněmečtina, stará severština a stará saština. Tento zvyk se rozšířil i na osobní pojmenování, například ve staré angličtině křestní jména. Důkazem toho je nepřerušená řada králů Wessexu z 9. století pojmenovaná Æthelwulf, Æthelbald, Æthelberht a Æthelred. Ty následovali v 10. století jejich přímí potomci Æthelstan a Æthelred II., kteří vládli jako králové Anglie. Podobný příklad mezi sourozenci poskytují anglosaští svatí Tancred, Torhtred a Tova.