Kritický racionalismus je epistemologická filozofie Karla Raimunda Poppera, která je logickým zobecněním jeho přístupu k vědě, falzifikacionismu. O kritickém racionalismu Popper psal ve svých dílech Otevřená společnost a její nepřátelé, 2. díl, a Domněnky a vyvrácení.
Kritičtí racionalisté zastávají názor, že vědecké teorie a jakékoli jiné nároky na poznání mohou a měly by být racionálně kritizovány a (pokud mají empirický obsah) mohou a měly by být podrobeny testům, které je mohou vyvrátit. Tvrzení o poznání tak mohou být kontrastivně, normativně hodnocena. Buď jsou vyvratitelná, a tedy vědecká (ve velmi širokém smyslu), nebo nevyvratitelná, a tedy nevědecká. Ta tvrzení o poznání, která jsou potenciálně vyvratitelná, pak mohou být připuštěna do korpusu vědy a dále rozlišována podle toho, zda jsou (zatím) zachována, nebo zda jsou skutečně vyvrácena. Pokud jsou zachována, lze je dále diferencovat podle toho, nakolik byla podrobena kritice a nakolik byla tato kritika přísná.
Rozhodně se tedy nejedná o epistemologicky relativistickou filozofii, ani o postmoderní či sociologický přístup k „pravdě“. Kritický racionalismus má za to, že poznání je objektivní (ve smyslu toho, že je vtěleno do různých substrátů, a ve smyslu toho, že není redukovatelné na to, co lidé individuálně „vědí“), a také že pravda je objektivní (ve smyslu toho, že je skutečná a má vlastnosti a důsledky, které nelze redukovat na to, co člověk preferuje jako „pravdu“).
Tento kontrastní, kritický přístup k objektivnímu poznání se však značně liší od tradičnějších názorů, které rovněž považují poznání za objektivní. (Patří k nim silný racionalismus osvícenství, verifikacionismus logických pozitivistů nebo přístupy k vědě založené na indukci, předpokládané formě logického vyvozování, kterou kritičtí racionalisté odmítají v souladu s Davidem Humem). Kritika je totiž podle kritického racionalisty to jediné, co lze při pokusu o rozlišení nároků na poznání udělat. Rozum je organonem kritiky, nikoli podpory; vyvracení, nikoli důkazu.
Domnělé pozitivní důkazy (jako je poskytnutí „dobrých důvodů“ pro tvrzení nebo jeho úspěšná předpověď) ve skutečnosti nijak nepodporují, nepodporují ani nedokazují tvrzení, víru nebo teorii.
V tomto smyslu kritický racionalismus staví na hlavu běžné chápání tradičního racionalisty a realisty.
William Warren Bartley přirovnal kritický racionalismus k velmi obecnému filozofickému přístupu k poznání, který nazval „justificationism“. Většina ospravedlňovatelů neví, že jsou ospravedlňovatelé. Oprávněnec zaměňuje pravdu za jistotu, vědecké za ověřitelné, racionální za dokazatelné.
Podle Bartleyho se někteří ospravedlňovatelé k těmto chybám staví pozitivně. Jsou to naivní racionalisté a domnívají se, že jejich poznání může být skutečně podložené, v zásadě je lze považovat za do jisté míry jisté a racionální.
Tím, že kritický racionalista rozpouští samotný justifikacionismus, nepovažuje poznání a racionalitu, rozum a vědu ani za základní, ani za neomylné, ale přesto si nemyslí, že bychom proto všichni museli být relativisty. Poznání a pravda stále existují, jen ne tak, jak jsme si mysleli.
Úskalí justifikacionismu a pozitivismu
K odmítnutí „pozitivistických“ přístupů k poznání dochází kvůli různým úskalím, do nichž pozitivismus upadá.
1. Naivní empirie indukce se Humovi jevila jako nelogická. Tisíc pozorování nějaké události A, která se shoduje s nějakou událostí B, neumožňuje logicky odvodit, že všechny události A se shodují s událostmi B. Podle kritického racionalisty, pokud lidé získávají pozitivní poznatky na základě zkušenosti, je to pouze tak, že se pozorování odvíjejí od existujících domnělých teorií, které se k pozorování vztahují, nebo od základních kognitivních schémat, která nevědomě zpracovávají vjemy a používají je k vytváření nových teorií. Tyto nové teorie, které vznikají v reakci na vnímané jednotlivosti, však z nich nejsou logicky „vyvolány“. Tyto nové teorie mohou být chybné. Mýtus, že indukujeme teorie z jednotlivostí, přetrvává, protože když to děláme, jsme často úspěšní, ale to je dáno pokročilým stavem našich vyvinutých tendencí. Kdybychom skutečně „indukovali“ teorie z jednotlivostí, bylo by induktivně logické tvrdit, že slunce zapadá, protože ráno vstávám, nebo že všechny autobusy musí mít řidiče (pokud jste nikdy neviděli prázdný autobus).
2. Popper a David Miller ukázali v roce 1983 (Nature 302, 21. dubna, „A Proof of the Impossibility of Inductive Probability“), že důkazy, které mají částečně podporovat hypotézu, mohou být ve skutečnosti pouze neutrální vůči hypotéze nebo ji podporovat.
3. V souvislosti s výše uvedeným David Miller (ve své knize Critical Rationalism : A Restatement and Defence, kapitola 3 „A Critique of Good Reasons“) napadá používání „dobrých důvodů“ obecně (včetně důkazů, které mají podporovat nadbytečný obsah hypotézy). Tvrdí, že dobré důvody nejsou dosažitelné, a dokonce ani žádoucí. V podstatě jde o případ, který Miller nazývá „nudně známým“, že platné argumenty jsou buď kruhové, nebo neplatné. To znamená, že pokud pro dané tvrzení uvedeme platný deduktivní argument (odvození od premis k závěru), pak obsah tvrzení musí být obsažen již v premisách argumentu (pokud tomu tak není, pak je argument amplifikovaný, a tudíž neplatný). Tvrzení je tedy již předpokládáno premisami a není o nic více „podepřeno“ než předpoklady, na nichž tvrzení spočívá.
Popper psal o kritickém racionalismu ve svých dílech The Open Society and its Enemies Volume 2 a Conjectures and Refutations.
de:Kritischer Rationalismus
pt:Rationalismo crítico
cs:Kritický racionalismus