Duševní obrazy jsou důležitým tématem v klasické i moderní filozofii, neboť jsou ústředním tématem studia poznání. V republikové knize VII Platón používá metaforu vězně v jeskyni, spoutaného a neschopného pohybu, sedícího zády k ohni a sledujícího stíny, které na stěnu před ním vrhají lidé nesoucí předměty za jeho zády. Předměty, které nesou, představují skutečné věci ve světě. Vězeň, vysvětluje Sokrates, je jako lidská bytost vytvářející mentální obrazy z pocitových dat, která prožívá.
Nedávno podobné myšlenky navrhl biskup Berkeley ve své teorii idealismu. Berkeley uvedl, že realita je rovnocenná mentálním obrazům – naše mentální obrazy nejsou kopií jiné hmotné reality, ale tou realitou samotnou. Berkeley však ostře rozlišoval mezi obrazy, které považoval za představující vnější svět, a obrazy individuální představivosti. Podle Berkeleyho jsou za „mentální obrazy“ v současném slova smyslu považovány pouze ty druhé.
Britský spisovatel z osmnáctého století, doktor Samuel Johnson, kritizoval idealismus. Když byl tázán, co si myslí o idealismu (když byl na procházce ve Skotsku), údajně odpověděl „takto to vyvracím!“, když kopl do velkého kamene a odrazila se mu noha. Jeho pointou bylo, že představa, že kámen je jen dalším mentálním obrazem a nemá žádnou vlastní hmotnou existenci, byla chabým vysvětlením bolestivých smyslových údajů, které právě zažil.
David Deutsch se zabývá Johnsonovou námitkou proti idealismu v knize The Fabric of Reality[How to reference and link to summary or text], když uvádí, že pokud posuzujeme hodnotu našich mentálních obrazů světa podle kvality a množství smyslových dat, která mohou vysvětlit, pak nejcennějším mentálním obrazem – nebo teorií – který v současnosti máme, je to, že svět má skutečnou nezávislou existenci a že lidé se úspěšně vyvinuli tím, že si vybudovali a přizpůsobili vzory mentálních obrazů tomu, aby to vysvětlili. To je důležitá myšlenka ve vědeckém myšlení.
Kritici vědeckého realismu se ptají[Jak odkazovat a odkazovat na shrnutí nebo text], jak ve skutečnosti dochází k vnitřnímu vnímání mentálních obrazů. Někdy se tomu říká „homunkulus problem“ (viz také duševní oko). Problém je podobný dotazu, jak obrazy, které vidíte na počítačové obrazovce, existují v paměti počítače. Pro vědecký materialismus musí být mentální obrazy a jejich vnímání stavy mozku. Podle těchto filozofů nemohou vědečtí realisté vysvětlit, kde obrazy a jejich vnímání existují v mozku nebo jeho funkcích. Použijeme-li analogii počítačové obrazovky, tvrdí tito kritici, že kognitivní věda a psychologie byly neúspěšné při identifikaci součásti v mozku (např. „hardware“ jako počítačová grafická karta) nebo mentálních procesů, které tyto obrazy ukládají (např. „software“ jako ovladač grafického zařízení).