Lidská echolokace je schopnost člověka vnímat předměty ve svém okolí tím, že slyší jejich ozvěnu. Tuto schopnost využívají někteří nevidomí lidé k orientaci ve svém prostředí. Aktivně vytvářejí zvuky, například poklepáváním holí nebo vydáváním cvakavých zvuků ústy. Lidská echolokace je v principu podobná aktivnímu sonaru a zvířecí echolokaci, kterou používají někteří živočichové, včetně netopýrů a delfínů.
Díky interpretaci zvukových vln odražených od blízkých objektů může člověk vycvičený k navigaci pomocí echolokace určit polohu a někdy i velikost blízkých objektů a využít tyto informace k obcházení překážek a cestování z místa na místo. Protože však člověk vydává zvuky s mnohem nižšími frekvencemi a pomalejší rychlostí, dokáže lidská echolokace zobrazit pouze relativně mnohem větší objekty než ostatní echolokující zvířata.
Lidská echolokace je známa a formálně studována přinejmenším od 50. let 20. století. Předtím, než bylo známo, že je založena na lokalizaci echů, byla lidská echolokace někdy popisována jako vidění obličeje. Oblast lidské a zvířecí echolokace byla knižně zkoumána již v roce 1959.
Někteří nevidomí popisují tento jev nikoli jako naučený způsob navigace, ale jako vrozený a intuitivní smysl navíc. Nevidomý člověk mohl například procházet kolem řady stromů a při průchodu kolem každého stromu pociťoval „tlak“. Příčinou by byla ozvěna zvuku jejich kroků, avšak tento mechanismus si nemusí vědomě uvědomovat, pouze to, že tento jev existuje a že se na něj může často spolehnout při odhalování překážek.
Ozvěny a jiné zvuky mohou zprostředkovávat prostorové informace, které jsou v mnoha ohledech srovnatelné s informacemi zprostředkovanými světlem. Díky ozvěně může nevidomý cestovatel vnímat velmi komplexní, detailní a specifické informace ze vzdáleností, které jsou daleko za dosahem nejdelší hole nebo ruky. Ozvěny zpřístupňují informace o povaze a uspořádání předmětů a prvků prostředí, jako jsou převisy, stěny, dveře a výklenky, sloupy, stoupající obrubníky a schody, truhlíky na květináče, chodci, požární hydranty, zaparkovaná nebo jedoucí vozidla, stromy a další zeleň a mnoho dalšího. Ozvěny mohou poskytnout podrobné informace o poloze (kde se objekty nacházejí), rozměrech (jak jsou velké a jaký mají obecný tvar) a hustotě (jak jsou pevné). Poloha se obecně člení na vzdálenost od pozorovatele a směr (vlevo/vpravo, vpředu/vzadu, vysoko/nízko). Rozměry se týkají výšky (vysoký nebo krátký) a šířky (široký nebo úzký) objektu.
Pochopením vzájemných vztahů těchto vlastností lze získat mnoho informací o povaze objektu nebo více objektů. Například objekt, který je vysoký a úzký, lze rychle rozpoznat jako sloup. Objekt, který je vysoký a úzký dole a široký nahoře, by mohl být strom. Něco, co je vysoké a velmi široké, zaregistruje jako zeď nebo budovu. Zatímco něco, co je široké a vysoké uprostřed, zatímco na obou koncích je kratší, může být identifikováno jako zaparkované auto. Zatímco objekt, který je nízký a široký, může být květináč, opěrná zeď nebo obrubník. A konečně něco, co začíná blízko a velmi nízko, ale jak se zvyšuje, ustupuje do dálky, je soubor schodů. Hustota se vztahuje k pevnosti objektu (pevný/řídký, tvrdý/měkký). Uvědomění si hustoty přidává k dostupným informacím bohatost a komplexnost. Například objekt, který je nízký a pevný, může být rozpoznán jako stůl, zatímco něco nízkého a řídkého zní jako keř; ale objekt, který je vysoký a široký a velmi řídký, je pravděpodobně plot.
Jedinci s echolokační schopností
Jedním z prvních doložených případů echolokace byl „slepý cestovatel“ James Holman (1786-1857), který se díky zvuku klepání holí stal jedním z největších světoběžníků 19. století.
Echolokaci dále rozvinul a zpopularizoval Daniel Kish. Je zcela slepý a naučil se získávat informace o svém okolí klikáním jazyka a posloucháním ozvěny; pomocí této techniky je schopen jezdit na kole a chodit po neznámé divočině. Vyvinul zařízení vysílající klikání a školí další nevidomé v používání echolokace.
Američanovi Benu Underwoodovi byla ve dvou letech diagnostikována rakovina sítnice a ve třech letech mu byly oči odstraněny.
Když se Ben v dětství probral z operace, při níž mu byly odstraněny obě oči, plakal a říkal: „Už tě nevidím, mami, nevidím tě.“ A jeho matka Aquanetta Gordonová řekla: „Cítíš mě, slyšíš mě a máš uši, nos a ústa.“
V pěti letech objevil echolokaci. Nepoužívá hůl, ale dokáže rozpoznat nejen polohu, velikost a často i složení předmětů ve své blízkosti, ale někdy i jejich tvar, a to tak, že zhruba jednou za půl sekundy vydává jazykem cvakavé zvuky. Nyní ho používá k takovým výkonům, jako je běh, basketbal, jízda na kolečkových bruslích, stolní fotbal a jízda na skateboardu.