Komplex méněcennosti je v oblasti psychologie a psychoanalýzy pocit, že člověk je nějakým způsobem méněcenný vůči ostatním. Takové pocity mohou vzniknout z domnělé nebo skutečné méněcennosti v postiženém člověku. Často je podvědomý a má se za to, že dohání postižené jedince k nadměrné kompenzaci, což má za následek buď okázalý úspěch, nebo extrémní schizotypní chování, případně obojí. Na rozdíl od normálního pocitu méněcennosti, který může působit jako podnět k úspěchu (nebo podporovat demotivaci), komplex méněcennosti je pokročilý stav demotivace, který se často včleňuje do vlastního životního stylu a někdy vede k ústupu od potíží.
Klasická adlerovská psychologie rozlišuje mezi primárními a sekundárními pocity méněcennosti. Primární pocit méněcennosti je prý zakořeněn v původní zkušenosti malého dítěte se slabostí, bezmocí a závislostí. Následně může být zesílen porovnáním se sourozenci a dospělými. Sekundární pocit méněcennosti se vztahuje k zkušenosti dospělého, který není schopen dosáhnout nevědomého, fiktivního konečného cíle subjektivního bezpečí a úspěchu, aby kompenzoval pocity méněcennosti. Vnímaná vzdálenost od tohoto cíle by vedla k negativnímu/depresivnímu pocitu, který by pak mohl vyvolat vzpomínku na původní pocit méněcennosti; tento kompozitní pocit méněcennosti by mohl být prožíván jako zdrcující. Cíl vynalezený pro zmírnění původního, primárního pocitu méněcennosti, který ve skutečnosti způsobuje sekundární pocit méněcennosti, je „Hlavou 22“ tohoto dilematu. Tento začarovaný kruh je běžný v neurotických životních stylech.
Komplex méněcennosti vzniká ze smyšlených nebo podmíněných pocitů méněcennosti. Jedinec, který zažívá opakované situace, kdy se cítí méně než ostatní (podmiňovací aspekt), může nápaditě „vybouchnout“ ve svém chápání prožitků nad rámec toho, co by se zdálo jiné osobě rozumné (představovací aspekt).
Některé situace, ve kterých mohou vzniknout pocity méněcennosti, jsou: