John David Garcia (ca. 1936 – 23. listopadu 2001 v
Springfieldu, Oregon, USA) – zakladatel Společnosti pro evoluční etiku (Society for Evolutionary Ethics, SEE), vyučoval osvícenou vizi etiky a lidského účelu prostřednictvím čtyř knih, desítek článků, přednášek, seminářů a pokusů založit školy na základě svých myšlenek. Tyto věci dělal hlavně v USA, pak v Chile a Mexiku.
Jako svérázný morální protagonista a vědecký generalista usiloval o pokrok v lidské evoluci prostřednictvím zvýšeného morálního vědomí a tvořivosti. (Kreativita = inteligence * etika). Evoluční etiku považoval za „racionální alternativu smrti“ a svůj život zasvětil učení, výuce a tvoření. Svůj hlavní intelektuální přínos kdysi popsal jako syntetizaci etických vizí Spinozy a Teilharda de Chardina.
Jeho první kniha, The Moral Society (1971), představila základní teorie a vědecký základ evoluční etiky a pak detailní alternativní aplikace, „Moral Society“ je racionální alternativou smrti druhu. Přestrukturoval své evoluční etické teorie a znovu je aplikoval ve svém nejprodávanějším „PsychoFraud and Ethical Therapy“, odsouzení současné psychoterapie založené na jejím selhání začít s morálním účelem.
Studenti a obdivovatelé Garcii obecně považují jeho třetí knihu Kreativní transformace (1991) za jeho nejlepší dílo; logickou extrapolaci evoluce obecně a autopoiesis zvláště. Poté, co nabídl přehled lidské evoluce a uvědomění, nabídl praktického průvodce pro ty, kteří se snaží rozšířit svůj tvůrčí potenciál. Pro Garciu byla tvořivost měřítkem, klíčovým procesem uvnitř a konečným smyslem pro morálku. Obhajoval tvořivost jako motivátor lidské činnosti a naučný proces s potenciálem navěky vzrůstat (Teilhardovská myšlenka). Garciovo dílo vyniká jako jedna z velkých integrací vědeckého a filozofického myšlení.
Garcia věřil, že specializace v jedné oblasti studia je chyba; špatný kompromis, protože většina potřebuje maximalizovat svou zaměstnatelnost v krátkodobém horizontu. Dával přednost vydělávat si na živobytí přihlašováním a licencováním patentů,
zakládáním společností a nabízením svého často ohromujícího intelektuálního talentu.
Garciovo formální vzdělání skončilo, když získal svůj druhý magisterský titul, protože měl pocit, že akademická obec se obecně skládá z lidí, kteří jsou příliš specializovaní a kteří se zaměřují spíše na to, aby zapůsobili na ostatní svým vlastním mistrovstvím a inteligencí, než aby pomáhali zvyšovat mistrovství a inteligenci svých studentů. Jako učitel byl Garcia mistrem dialektické metody a rozsah a šíři svých znalostí nikdy neopomněl zapůsobit.
Podle Garciové byli v minulosti lidé zřídka konfrontováni s potřebou vybrat si mezi štěstím a tvořivostí, protože prostředí, ve kterém se lidé ocitli, bylo natolik „odpouštějící“, že akce, které maximalizovaly štěstí, měly tendenci zvyšovat také tvořivost (např. jako nezamýšlený vedlejší účinek). Jak se měnilo lidské prostředí (např. prostřednictvím pokroku v technologiích a komunikacích a např. populačního růstu), bylo štěstí stále méně přijatelné jako vodítko pro lidské jednání, s tím výsledkem, že pokud většina lidí bude nadále usilovat o štěstí jako o svůj konečný životní cíl, bude to pravděpodobně znamenat katastrofu pro lidský druh.
Garciovou odpovědí na tento postřeh bylo strávit posledních 30 let svého života snahou přesvědčit co nejvíce lidí, aby zasvětili svůj život maximalizaci kreativity místo štěstí. Garcia definoval kreativitu (Total creativity) jako schopnost předvídat a ovládat „celkové prostředí“ – konkrétně fyzické, biologické a „psychosociální“ (lidská mysl a lidská kultura) prostředí. V roce 1981 zorganizoval Školu experimentální ekologie v Oregonu a poté shromáždil různé skupiny (upřednostňující oktety), aby experimentovaly s jeho technikami pro posílení kreativity.
Později se přiklonil k teorii, že lidský mozek je kvantové zařízení, které může přijímat informace i mimo časoprostor, konkrétně z Implicitního řádu Davida Bohma. Navrhl a experimentoval s „kvantovou archou“, která měla fungovat jako rozhraní mezi myslí a „informačními systémy vyššího řádu“.
Garciovy vynálezy zahrnovaly „zámek elektronického podpisu“ (a související biometrické techniky) pro bezpečnostní aplikace, počítačový systém pro urychlené vypravení taxíků v reálném čase a automatizovaný elektronický lokalizátor vozidel (hojně používaný ve městech a přístavech). Spoluzakládal Teknekron Corporation.
Garcia mluvil plynně anglicky, kastilsky, francouzsky, portugalsky, italsky a německy. Hovořil také obstojně čínsky a četl další jazyky, včetně hebrejštiny.