Miminko se vylíhlo

Poklop zvaný „BabyBox“ v Česku

Dětský poklop je místo, kam mohou matky přivést své děti, obvykle novorozence, a anonymně je nechat na bezpečném místě, kde je najdou a postarají se o ně. Tento druh uspořádání byl běžný ve středověku a v 18. a 19. století, kdy bylo zařízení známo jako nalezenecké kolo. Kolečka na nalezence se přestala používat koncem 19. století, ale moderní podoba, dětský poklop, se začala znovu zavádět od roku 1952 a od roku 2000 se začal používat v mnoha zemích, zejména v Německu, kde je kolem 80 poklopů, a v Pákistánu, kde je jich dnes přes 300.

V německy mluvících zemích je příklop znám jako Babyklappe (dětský příklop nebo klapka) nebo Babyfenster (dětské okno); v italštině jako Culla per la vita (životní kolébka); v japonštině jako ののりのゆりッご (kolébka čápů) nebo 赤ちゃッポスト (dětská pošta).

Poklopy jsou obvykle v nemocnicích nebo sociálních centrech a sestávají z dveří nebo chlopní ve vnější stěně, které se otevírají a odhalují měkkou postel, vyhřívanou nebo alespoň izolovanou. Senzory v posteli upozorní pečovatele, když je do ní dítě vloženo, aby mohli přijít a postarat se o dítě. V Německu se o děti nejprve stará osm týdnů, během nichž se matka může vrátit a nárokovat si dítě bez jakýchkoli právních následků. Pokud se tak nestane, po osmi týdnech je dítě dáno k adopci.

Nalézací kolo na „Ospedale Santo Spirito“ v Římě

Poklopy pro děti existovaly v té či oné podobě po staletí. Ve středověku byl tento systém zcela běžný. Od roku 1198 se v Itálii používala první nalezenecká kola (ruota dei trovatelli); papež Inocenc III. nařídil, aby byla instalována v domovech pro nalezence, aby ženy mohly své dítě nechávat v tajnosti, místo aby je zabíjely, jak byla tato praxe jasně patrná u řeky Tibery. Nalezenecké kolo byl válec postavený vzpřímeně ve vnější stěně budovy, spíše jako otočné dveře. Matky umístily dítě do válce, otočily ho tak, aby dítě bylo uvnitř kostela, a pak zazvonily na zvonek, aby upozornily pečovatele. Jeden příklad, který můžeme vidět dodnes, je v nemocnici Santo Spirito ve Vatikánu; toto kolo bylo instalováno ve středověku a používalo se až do 19. století.

V německém Hamburku založil nizozemský obchodník v sirotčinci v roce 1709 kolo (Drehladen). Uzavřelo se po pouhých pěti letech v roce 1714, protože počet dětí, které tam zůstaly, byl příliš vysoký na to, aby se s tím sirotčinec finančně vyrovnal. O dalších kolech je známo, že existovala v Kasselu (1764) a Mohuči (1811).

Doporučujeme:  Umění nechat jít

Nalézací kolo na „Ospedale degli Innocenti“ ve Florencii

Ve Francii byla nalezenecká kola (tours d’abandon, opuštěné kolo) zavedena svatým Vincentem de Paul, který postavil první nalezenecký dům v roce 1638 v Paříži. Nalezená kola byla legalizována císařským dekretem z 19. ledna 1811 a v době jejich vrcholu jich bylo ve Francii podle Anne Martin-Fugierové, spisovatelky zabývající se ženskou problematikou, 251. Nacházely se v nemocnicích jako Hôpital des Enfants-Trouvés (Nemocnice pro nalezenecké děti) v Paříži. Počet dětí, které tam zůstaly, však v důsledku tehdejší zoufalé ekonomické situace vzrostl na desetitisíce ročně a v roce 1863 byly uzavřeny a nahrazeny „přijímacími kancelářemi“, kde se matky mohly anonymně vzdát svého dítěte, ale také dostávaly rady. tours d’abandon byly oficiálně zrušeny zákonem z 27. června 1904. Dnes ve Francii smějí ženy anonymně rodit v nemocnicích (accouchement sous X) a nechávat tam své dítě.

V Brazílii a Portugalsku byla nalezenecká kola (roda dos expostos , doslova „kolo pro odhalené“) používána i poté, co královna Marie I. 24. května 1783 vyhlásila, že všechna města by měla mít nalezeneckou nemocnici. Jedním z příkladů bylo kolo instalované v nemocnici Santa Casa de Misericordia v São Paulu 2. července 1825. To bylo vyřazeno z užívání 5. června 1949 , po pětileté debatě prohlášeno za neslučitelné s moderním sociálním systémem. Brazilský film na toto téma, Roda Dos Expostos, režírovaný Marií Emílií de Azevedo, získal v roce 2001 cenu za „Nejlepší fotografii“ na Festivalu de Gramado.

Foundling Hospital v Londýně

V Británii a Irsku byli nalezenci vychováváni v sirotčincích financovaných z daní chudých. Domovy pro nalezence byly také v Londýně a Dublinu; Dublin Foundling Hospital and Workhouse instaloval nalezenecké kolo v roce 1730, jak ukazuje tento výňatek z Minutové knihy Dvora guvernérů z toho roku:

Kolo nalezence v Dublinu bylo vyřazeno z provozu v roce 1826, kdy byla dublinská nemocnice uzavřena kvůli vysoké úmrtnosti dětí.

První moderní poklop pro miminko v Německu byl instalován v hamburské čtvrti Altona v letech 2000-04-11 po sérii případů v roce 1999, kdy byly děti opuštěny a nalezeny mrtvé v důsledku expozice. Skládal se z teplé postele, do níž bylo možné umístit dítě zvenčí budovy. Po krátkém odkladu, aby osoba, která dítě opustila, mohla anonymně odejít, byl spuštěn tichý alarm, který upozornil personál. Do roku 2010 bylo v poklopu pro miminko „Findelbaby“ v Hamburku ponecháno 38 dětí, z nichž 14 si jejich matky vyzvedly zpět.

Důvody pro použití kojeneckých líhní

Jedním z důvodů, proč bylo mnoho dětí v minulosti opuštěno, bylo to, že se narodily mimo manželství. Dnes mají mláďata používat matky, které nejsou schopny zvládnout péči o své vlastní dítě a nechtějí prozradit svou identitu. V některých zemích, například v Německu, není legální, aby matky rodily anonymně v nemocnici, a mláďata se vylíhnou je jediný způsob, jak mohou bezpečně a tajně nechat své dítě, aby se o ně starali jiní. V Indii a Pákistánu je účelem mláďat vylíhnutí hlavně poskytnout alternativu k ženské feticidě, ke které dochází kvůli vysokým nákladům na věno.

Doporučujeme:  Systémová cirkulace

Některé právní problémy s vylíhnutými mláďaty jsou spojeny s právem dětí znát svou vlastní identitu, jak zaručuje článek 8 Úmluvy OSN o právech dítěte. To ale předpokládá jejich přirozené právo na život, které zaručuje článek 6. Vylíhnutá mláďata také zbavují otce jeho práva zjistit, co se s jeho dítětem stalo, i když testy DNA nalezenců by zřejmě nabídly cestu vpřed.

V Rakousku zákon považuje děti nalezené v mláďatech za nalezence. Místní úřad sociálních služeb pro děti a mládež (Jugendwohlfahrt) se o dítě prvních šest měsíců stará a poté je dáno k adopci. Ženy mají právo rodit anonymně od roku 2001.

V České republice Ministerstvo sociálních věcí v roce 2006 potvrdilo, že mláďata se líhnou podle českého práva. V rozporu s tím v březnu 2006 řekla v České televizi policistka plukovnice Anna Pisková, že policie bude hledat matky opuštěných dětí. Na toto prohlášení si stěžoval šéf české organizace pro líhnutí mláďat Statim Ludvík Hess, který byl oficiálně podpořen Nadací pro záchranu dětí. K listopadu 2010 je v zemi 39 mláďat se líhnou převážně ve velkých městech a dosud pomohly zachránit 37 dětí (14 chlapců, 23 dívek). Organizace spojených národů zpochybnila legalitu dětských krabic, kritizuje vysoký počet dětských domovů a tvrdí, že krabice porušují práva dětí. Český internetový zpravodajský server novinky.cz uvedl, že Organizace spojených národů chce v České republice zakázat mláďata se líhnou.

Ve Francii přijala vichistická vláda legislativní dekret ze dne 2. září 1941[nutná citace] o ochraně narozených dětí, který umožňuje, aby se děti rodily anonymně. Tento zákon, poněkud upravený, se stal moderním právem na anonymní narození (accouchement sous X) stanoveným ve francouzském zákoníku sociální akce a rodiny (čl. 222-6). Vztahuje se na děti do jednoho roku věku. V roce 2003 Evropský soud pro lidská práva tento zákon potvrdil a rozhodl, že neporušuje Evropskou úmluvu o lidských právech.

Doporučujeme:  Teorie společenské výměny

V Německu systém vylíhnutí dítěte jen těsně hraničí s legálností; běžně se matka, která opustí své dítě, dopouští trestného činu. Podle německých sociálních zákonů však mohou rodiče nechat své dítě až na osm týdnů v péči třetí osoby, například v případě, že rodiče potřebují do nemocnice. Po osmi týdnech však musí být přivolán sociální úřad pro mládež.

Německé zákony považují děti ponechané v mláďatech za děti, které byly ponechány v péči třetí strany. Tato mezera je krajně kontroverzní, protože v Německu se vyskytly případy, kdy byly mláďata v mláďatech použita k opuštění postižených dětí nebo dětí, které jsou již tři měsíce staré. Bylo učiněno několik pokusů vyjasnit právní základ pro mláďata v mláďatech a způsob zacházení s dětmi, které v nich zůstaly, ale situace stále není jasně upravena.

V Japonsku je opuštění dítěte běžně trestáno až pěti lety vězení. V roce 2006 úředníci nemocnice Jikei požádali vládu prefektury Kumamoto, město Kumamoto a další úřady před otevřením líhně dítěte, aby jim sdělili, že to nebude považováno za opuštění, protože dítě je pod ochranou nemocnice. Japonské ministerstvo zdravotnictví, práce a sociální péče se však k této otázce nechtělo vyjádřit, kromě toho, že neexistuje žádný precedens.

Ve Spojeném království nejsou mláďata vylíhnuta, protože jsou ilegální: podle paragrafu 27 zákona o trestných činech proti osobám z roku 1861 zákon stanoví, že každá matka, která opustí dítě mladší dvou let, je zločinec a může jí hrozit až pětileté odnětí svobody. V praxi jsou taková trestní stíhání extrémně vzácná a docházelo by k nim pouze tehdy, pokud by okolnosti opuštění dítěte ukazovaly na skutečnou zlobu, tj. pokud by se jevilo, že je úmyslně zamýšleno, aby vedlo ke smrti dítěte. Matka, která si přeje dát své novorozené dítě k adopci, tak samozřejmě může snadno učinit, i když pouze po rozsáhlé poradně, která má zajistit, že vzdát se dítěte je jejím pravým, neodvolatelným přáním.

V Belgii chybí právní rámec a opuštění dítěte je nelegální, ale v praxi jsou děti umístěny do pěstounské péče a po několika měsících jsou k adopci.

Vylíhnutí z Belgie funguje podle belgického práva v právním vakuu. I šíření informací je považováno za „podporu opuštění dítěte“ a osoby zodpovědné za existenci dítěte Hatch (babyschuif) senso stricto zůstávají podle belgického práva trestné.