Wolfgang Prinz je ředitelem Ústavu Maxe Plancka pro lidské kognitivní vědy a vědy o mozku v německém Lipsku a mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti experimentální psychologie, kognitivní psychologie a filozofie mysli. Je zakladatelem teorie společného kódování mezi vnímáním a jednáním, která má významný vliv na kognitivní neurovědy a sociální poznávání.
Wolfgang Prinz studoval v letech 1962-1966 psychologii, filozofii a zoologii na univerzitě v Münsteru (Německo) a v roce 1970 získal doktorát na Porúrské univerzitě v Bochumi (Německo). V letech 1990-2004 byl Prinz ředitelem Institutu Maxe Plancka pro psychologický výzkum v Mnichově (Německo). Od roku 2004 je ředitelem Ústavu Maxe Plancka pro lidské kognitivní a mozkové vědy v Lipsku v Německu.
Členství ve výzkumných radách a společnostech
Academia Europea; Německá akademie přírodovědců Leopoldina, Halle (Saale), Německo; Vědecká
Poradní sbor Centra pro interdisciplinární výzkum (ZiF), Univerzita v Bielefeldu, Německo; Poradní výbor
Rada děkana, Fakulta humanitních a společenských věd, Jacobsova univerzita v Brémách, Německo; čestný poradní sbor
člen Evropské psychologické společnosti (ESCoP); Psychonomické společnosti; Německé společnosti pro psychologii (German Society of Psychology).
Psychologie (DGPs).
Prinz představil společnou teorii kódování. Tato teorie tvrdí, že mezi vnímáním a jednáním existuje parita. Jejím základním předpokladem je, že akce jsou kódovány z hlediska vnímatelných účinků (tj. distálních percepčních událostí), které by měly vyvolat Provádění pohybu za sebou zanechává obousměrnou asociaci mezi motorickým vzorem, který vytvořil, a smyslovými účinky, které vyvolává. Takovou asociaci pak lze zpětně využít k opětovnému vyvolání pohybu předvídáním jeho účinků. Tyto kódy vnímání/akce jsou přístupné i při pozorování akce (historický popis ideomotorického principu viz Pozorování akce by mělo aktivovat akční reprezentace do té míry, do jaké jsou vnímaná a reprezentovaná akce podobné. Takové tvrzení naznačuje, že pozorované, prováděné a představované akce reprezentujeme souměřitelným způsobem, a činí specifické předpovědi týkající se povahy akčních a percepčních reprezentací. Zaprvé, reprezentace pro pozorované a prováděné akce by měly vycházet ze společného nervového substrátu. Za druhé, společný kognitivní systém předpovídá interferenční efekty, když se akce a vnímání snaží přistupovat ke společným reprezentacím současně. Za třetí, takový systém předpovídá usnadnění akce na základě přímo předcházejícího vnímání a naopak.
Teorie společného kódování získala silnou podporu v řadě empirických studií v oblasti vývojové psychologie, kognitivní neurovědy, kognitivních věd a neurofyziologie. Tato teorie je jádrem tzv. motorického poznávání.
V neurovědách se důkazy pro teorii společného kódování pohybují od elektrofyziologických záznamů u opic, u nichž se zrcadlové neurony ve ventrální premotorické a zadní parietální kůře aktivují jak při cíleně zaměřených činnostech, tak při pozorování stejných činností prováděných jiným jedincem, až po funkční neurozobrazovací experimenty u lidí, které naznačují, že nervové okruhy zapojené do provádění činností se částečně překrývají s těmi, které se aktivují při pozorování činností.