Studie a experimenty jsou důležitou součástí komplexní vědy, kterou nazýváme psychologie. V průběhu historie jich psychologové provedli celou řadu a některé z nich dokonce opakovali již dříve. Ať už se zabýváte jakoukoli částí psychologie, studie nekončí. Je to proto, že mysl nikoho nelze plně pozorovat vnitřně, neboť její abstraktní povaha nás omezuje v měření myšlenek nebo převádění emocí na čísla. Je to věda, která musí být zkoumána prostřednictvím výsledků poznávání nebo, jinými slovy, chování, a proto musí být rozvíjena studiem druhých.
V roce 1948 psycholog B. F. Skinner oznámil, že holubi mohou být pověrčiví. Ačkoli to zní podivně, Skinner měl pro své zdánlivě absurdní tvrzení důkazy ze studie, kterou provedl na holubech.
Vzal sadu hladových holubů a každého z nich umístil do něčeho, čemu se dnes říká „Skinnerova krabice“. Holub v boxu dostával každých 15 sekund potravu. Brzy začali holubi vykazovat zvláštní chování: jeden neustále natahoval krk, jiný chodil dokola a další strkal hlavu do rohu.
V příkladu holuba, který natáhl krk, musel holub natáhnout krk a pak si všimnout, že krátce poté přišlo jídlo. Proto bylo chytré, že stále natahoval krk, aby získal další potravu. Skinner dospěl k závěru, že holubi si spojili určitý pohyb s příchodem potravy, a proto se z nich stali pověrčiví holubi.
Tato studie přináší nepravděpodobný zvrat v klasické debatě příroda vs. výchova, která se stala jednou z nejpopulárnějších debat v psychologii. Profesor Clarence Leuba chtěl zjistit, zda je smích při lechtání reakcí odvozenou od našeho okolí, nebo od našeho zabudovaného programu.
Proto v roce 1933 provedl test na svém synovi. Jakmile se jeho syn narodil, manželé Leubovi ho lechtali, ale při lechtání se nesmáli, aby zjistili, zda se dítě bude smát i nadále, nebo se to nikdy nenaučí. V dubnu 1933 však paní Leuba na toto pravidlo náhodou zapomněla a začala se smát. Z jejich prvního dítěte vyrostlo normální, šťastné dítě, které se při lechtání smálo.
Pan Leuba s tím však nebyl spokojen, protože chyba jeho ženy mohla výsledky změnit. A tak studii zopakoval na svém dalším dítěti, dceři. Přestože se žádné chyby nedopustila, i ona při lechtání vyrostla a smála se.
28. října 1938 rozpoutal Orson Wells ve Spojených státech paniku, když pro rozhlas adaptoval Válku světů H. G. Wellse a vysílal ji, jako by se skutečně odehrávala na Halloween. Hra popisuje invazi Marťanů na planetu Zemi, takže následná panika byla pochopitelná.
Vysílání slyšelo 6 milionů lidí. Z toho 1,7 milionu si myslelo, že poslouchá zprávy, a 1,2 milionu se vyděsilo. Někteří si dokonce koupili lístky na vlak nebo odjeli z New Yorku, protože hra tvrdila, že je epicentrem mimozemské invaze.
Krátce po této události provedl profesor Howard Cantril se svými kolegy z Princetonské univerzity studii, která zkoumala anatomii paniky a zároveň využila vzácné příležitosti, kdy Wells vyvolal rozsáhlou paniku. Vznikla tak studie Cantril, Gaudet a Herzog, 1940.
V rozhovorech se 135 lidmi z New Jersey se ptali na jejich reakce na vysílání. Jejich odpovědi lze rozdělit do několika skupin:
Tak tady to máte! To jsou některé z mých nejoblíbenějších podivných psychologických studií z celé řady, které existují. Podivnost těchto studií však vyvolává nevyhnutelnou otázku: jak daleko jsme ochotni zajít v podivnostech a podivuhodnostech a co z výsledků podivností zjistíme?