Amae (甘え) je japonské slovo, které Takeo Doi vytvořil ze slovesa amaeru, které slouží jako podstatné jméno a které pak použil jako klíčové slovo, aby analyticky odemkl chování člověka, který se snaží přimět autoritu, například rodiče, manžela, učitele nebo šéfa, aby se o něj postarali. Samotné sloveso se zřídkakdy používá o sobě samém, ale spíše se popisně aplikuje na chování jiných lidí. Osoba, která provádí amae, může prosit nebo žadonit, případně se chovat sobecky a dopřávat si, přičemž si je jistá, že pečující osoba odpustí. Chování dětí vůči rodičům je asi nejčastějším příkladem amae, ale Doi tvrdil, že výchovné postupy v západním světě se snaží tento druh závislosti u dětí zastavit, zatímco v Japonsku přetrvává do dospělosti ve všech druzích sociálních vztahů.
Japonský psychoanalytik Doi tuto myšlenku rozvinul, aby vysvětlil a popsal mnoho druhů japonského chování. Ve své knize Anatomie závislosti, která poprvé vyšla v roce 1971, však Doi uvádí, že amae není jen japonský fenomén, ale Japonci jsou jediní, kdo má pro jeho popis rozsáhlý slovník. Důvodem je skutečnost, že amae je významným faktorem v japonské interakci a zvycích. Doi tvrdí, že neverbální empatické hádání (sasshi 察し), záliba v jednomyslném souhlasu při rozhodování, nejednoznačnost a váhavost sebevyjádření (enryo 遠慮) a dynamika tatemae-honne jsou komunikačními projevy psychologie amae Japonců.
Doi vysvětluje, že amae je podstatné jméno od slovesa amaeru, které definuje jako „záviset a spoléhat na laskavost druhého“. Podle Doie označuje „bezmocnost a touhu být milován“. Amaeru lze také definovat jako „přát si být milován“ a označuje „potřeby závislosti“. Různé dvojjazyčné slovníky definují amae jako „opírat se o dobrou vůli člověka“, „chovat se k někomu láskyplně (jako hodně mazlené dítě ke svým rodičům)“, [cit. podle potřeby] „využívat“, „chovat se jako rozmazlené dítě“, „vtírat se“, „chovat se k člověku mazlivě“, „mluvit koketním tónem“, „vtírat se (něčí laskavosti, dobré povaze atd.)“ atd. Amae je v podstatě žádost o shovívavost k něčím domnělým potřebám.
„Psychologický prototyp ‚amae‘ spočívá v psychologii kojence ve vztahu k matce; ne novorozence, ale kojence, který si již uvědomil, že jeho matka existuje nezávisle na něm samém…“. [Jak se jeho mysl vyvíjí, postupně si uvědomuje, že on sám a jeho matka jsou nezávislé existence, a začíná pociťovat matku jako něco, co je pro něj nepostradatelné; právě takto vyvinutá touha po blízkém kontaktu představuje, dalo by se říci, amae.“
Podle Doie a dalších je v Japonsku vztah založený na tomto prototypu modelem pro lidské vztahy obecně, zejména (i když ne výhradně) v případech, kdy je jedna osoba starší než druhá. Jak uvádí jiný autor:
„Může to být váš otec nebo starší bratr či sestra… Ale stejně tak to může být vedoucí vašeho oddělení na úřadě, vůdce místní politické frakce nebo prostě jen kolega, který se protlouká životem a který byl ve škole nebo na univerzitě o rok nebo dva před vámi. Syndrom amae je v japonském životě všudypřítomný.“
Amae lze také použít pro označení chování manžela, který přijde domů opilý a spoléhá na to, že ho manželka připraví do postele. V Japonsku má amae sice konotaci nezralosti, ale je také uznáváno jako klíčová složka milostných vztahů, možná více než představy o romantice, které jsou tak běžné na Západě[cit. potřeba].
Dlouhou kritikou Doiovy práce, která Doiovu teorii odmítá jako další odrůdu nihondžinronu, je kniha Petera Dalea Mýtus japonské jedinečnosti.
Americký psychiatr Frank Johnson, který Doiovi věnoval obsáhlou knižní studii, i jeho kritici označili Doiovo dílo za výrazný přínos psychoanalýze.