Bruno Latour

Bruno Latour (narozen 22. června 1947, Beaune, Francie) je francouzský sociolog vědy, antropolog a vlivný teoretik v oblasti studia vědy a techniky (STS). Poté, co v letech 1982-2006 vyučoval na École des Mines de Paris (Centre de Sociologie de l’Innovation), je nyní profesorem a viceprezidentem pro výzkum na Institut d’études politiques de Paris (2007), kde je spojen s Centre de sociologie des organisations (CSO).

Je známý především díky svým knihám Nikdy jsme nebyli moderní (1991; český překlad 1993), Život v laboratoři (se Stevem Woolgarem, 1979) a Věda v akci (1987). Ačkoli jeho studie vědecké praxe byly svého času spojovány se sociálně konstruktivistickými přístupy k sociologii vědy, Latour se od těchto přístupů výrazně odchýlil. Spolu s Michelem Callonem a Johnem Lawem je Latour jedním z hlavních tvůrců teorie aktérů a sítí (ANT), konstrukcionistického přístupu ovlivněného etnometodologií Harolda Garfinkela, Greimasovou generativní sémiotikou a maverickou sociologií Durkheimova rivala Gabriela Tardeho.

Jako student se Latour původně věnoval filozofii a byl silně ovlivněn Michelem Serresem. Brzy se začal zajímat o antropologii a podnikl terénní výzkum na Pobřeží slonoviny, jehož výsledkem byla krátká monografie o dekolonizaci, rase a průmyslových vztazích. Odtud Latour přesunul svůj výzkumný zájem a zaměřil se na laboratorní vědce. Význam Latoura vzrostl po vydání knihy Laboratory Life: the Social Construction of Scientific Facts (Laboratorní život: sociální konstrukce vědeckých faktů) v roce 1979, kterou vydal společně se Stevem Woolgarem. V knize autoři provádějí etnografickou studii neuroendokrinologické výzkumné laboratoře v Salkově institutu. Tato raná práce ukázala, že naivní popisy vědecké metody, v nichž teorie stojí a padají na výsledku jediného experimentu, neodpovídají skutečné laboratorní praxi. V laboratoři typický experiment přináší pouze nepřesvědčivé údaje, které jsou přičítány selhání přístroje nebo experimentální metody, a že velká část vědeckého výcviku zahrnuje učení se, jak učinit subjektivní rozhodnutí, která data ponechat a která vyhodit, což je proces, který pro nezkušeného člověka zvenčí vypadá jako mechanismus pro ignorování údajů, které jsou v rozporu s vědeckou ortodoxií.

Doporučujeme:  Max Wertheimer

Latour a Woolgar vytvořili velmi heterodoxní a kontroverzní obraz věd. Vycházejí z díla Gastona Bachelarda a prosazují názor, že objekty vědeckého zkoumání jsou sociálně konstruovány v laboratoři – že jim nelze přisoudit existenci mimo přístroje, které je měří, a mysli, které je interpretují. Na vědeckou činnost nahlížejí jako na systém přesvědčení, ústních tradic a kulturně specifických praktik – zkrátka, věda není rekonstruována jako postup nebo soubor principů, ale jako kultura. Latourova kniha Science in Action z roku 1987: Latour: Jak sledovat vědce a inženýry ve společnosti (How to Follow Scientists and Engineers through Society) je jedním z klíčových textů sociologie vědeckého poznání.

Po více než dvaceti letech strávených v Centre de sociologie de l’innovation na École des Mines v Paříži přešel Latour v roce 2006 na Institut d’Etudes Politiques de Paris, kde je prvním vedoucím katedry pojmenované po výše zmíněném Gabrielu Tardem. Latour je spřízněn se známou burgundskou vinařskou rodinou a není spojen se stejnojmenným panstvím v Bordeaux. V posledních letech působil také jako jeden z kurátorů úspěšných uměleckých výstav v Zentrum für Kunst und Medientechnologie v německém Karlsruhe, včetně výstav „Iconoclash“ (2002) a „Making Things Public“ (2005).

Dne 22. května 2008 byl Latourovi udělen čestný doktorát na Université de Montréal u příležitosti konference o organizační komunikaci pořádané na počest díla Jamese R. Taylora, na kterého měl Latour významný vliv.