Vědomí • Předvědomí
Nevědomí • Libido • Drive
Id, ego a super-ego
Psychoanalytická interpretace
Transference • Resistance
Psychoanalytické osobnostní faktory
Psychosexuální vývoj
Psychosociální vývoj
Freudovská psychoanalytická škola
Analytická psychologie
Ego psychologie
Sebeopsychologie • Lacanian
Neofreudovská škola
Neopsychoanalytická škola
Objektové vztahy
Interpersonální • Relativní
The Independent Group
Příloha • Ego psychologie
Sigmund Freud • Carl Jung
Alfred Adler • Anna Freud
Karen Horney • Jacques Lacan
Ronald Fairbairn • Melanie Klein
Harry Stack Sullivan
Erik Erikson • Nancy Chodorow
Výklad snů
Čtyři základní pojmy
Za principem slasti
Historie psychoanalýzy
Psychoanalytici
Psychoanalytický trénink
V klasické freudovské psychoanalytické teorii je touha po smrti („Todestrieb“) touhou po smrti, destrukci a zapomnětlivosti. Poprvé ji navrhl Sigmund Freud v knize Za principem rozkoše. Touha po smrti se staví proti Erótovi, tendenci k přežití, rozmnožování, hladu, žízni, sexu a dalším tvůrčím, život produkujícím touhám. Touha po smrti je někdy v postfreudovském myšlení označována jako „Thanatos“, což doplňuje „Eros“, i když tento termín nebyl použit ve Freudově vlastní práci, byl spíše představen jedním z Freudových následovníků, Wilhelmem Stekelem.[1]
Standardní edice Freudových děl v angličtině zaměňuje dva termíny, které se v němčině liší, Instinkt („instinkt“) a Trieb („pohon“), což se často překládá jako instinkt. Freud ve skutečnosti označuje „instinkt smrti“ jako pohon, sílu, která není nezbytná pro život organismu (na rozdíl od instinktu) a má tendenci jej denaturovat nebo přimět k chování způsobem, který je někdy kontraintuitivní. Tento termín je v odborné literatuře o Freudovi téměř všeobecně znám jako „pohon smrti“ a lakánští psychoanalytici jej často zkracují na prostý „pohon“ (i když Freud předpokládal existenci i jiných pohonů).
Když Freud pracoval s lidmi s traumatem (zejména s traumatem, které zažívali vojáci vracející se z první světové války), pozoroval, že subjekty mají často tendenci tyto traumatické zážitky opakovat nebo je opakovat, což je jev, který Freud nazýval opakovaným nutkáním. To zřejmě porušovalo princip potěšení, snahu jedince maximalizovat své potěšení. Freud shledal toto opakování nepříjemných událostí za těch nejobyčejnějších okolností, dokonce i v dětských hrách (jako byla slavná hra Fort/Da [Gone/There], kterou hrál Freudův vnuk, který zinscenoval a znovu zinscenoval zmizení své matky a dokonce i sebe).
Freudova počáteční dichotomie mezi principem reality (Ego) a principem rozkoše (Id) nebyla schopna vysvětlit tento fenomén, stejně jako několik dalších klinických jevů, včetně primárního masochismu a deprese. Bylo obtížné připisovat takovou ne-příjemnou činnost buď sebezáchovnému egu, nebo libidinálním instinktům zaměřeným výhradně na rozkoš. Hypotézoval řadu příčin (zejména myšlenku, že opakujeme traumatické události, abychom je zvládli po činu), ale shledal je nedostatečnými. Freud začal masochismus chápat jako proces, který zahrnuje, že se instinkty obracejí proti sobě samému („změna objektů“), a zároveň převracejí jejich obsah do svého opaku („převrácení obsahu“).
Freud uznal, že i když tato teoretická konstrukce do jisté míry napomáhá teorii instinktů, bylo mu zcela jasné, že taková teorie, založená výhradně na sexuálních, sebezáchovných instinktech, je nedostatečná, když napsal, že „skutečné prototypy vztahu nenávisti nejsou odvozeny ze sexuálního života, ale z boje ega o udržení se“ a že „nenávist, jako vztah k předmětům, je starší než láska“.
Pro vysvětlení této nesrovnalosti Freud postuloval existenci základního pudu smrti, který by vyvažoval tendenci bytostí dělat jen to, co považují za příjemné. Organismy byly podle této myšlenky vedeny k návratu do předorganického, neživého stavu. Přitom Freud ponechal svou dřívější teorii instinktu téměř nedotčenou, zatímco opomenul vlastnost obrácení obsahu používanou ke kompenzaci chování sexuálních instinktů, které není principem potěšení, a nahradil ji samostatným instinktem destrukce a agrese neovlivněným principem potěšení. Tak například masochismus již není obrácením obsahu sexuálních/sebezáchovných instinktů, ale spíše změnou objektů sadismu z vnějšího na vnitřní, zejména na ego. Sadismus je tedy považován za „přímý projev pudu smrti“.
Z filozofické perspektivy lze na Pohon smrti pohlížet ve vztahu k dílu německého filozofa Arthura Schopenhauera. Jeho filozofie, vyložená ve Světě jako Vůle a reprezentace (1818), postuluje, že vše existuje metafyzickou ‚Vůlí‘ (jasněji Vůlí existovat), a že potěšení tuto vůli potvrzuje. Schopenhauerův pesimismus ho vedl k přesvědčení, že potvrzení Vůle je negativní a nemorální věc, vzhledem k jeho přesvědčení, že život produkuje více utrpení než štěstí.
Zajímavé je, že Smrtící pud by se zřejmě projevil jako přirozená a psychologická negace Vůle a pod vedením Schopenhauerovy filosofie by mohl být chápán jako morální pud, v protikladu k nemorálnímu potvrzení Vůle vyvolané rozkoší, jak je vyloženo ve Freudově principu rozkoše.
Freud aplikoval tento nový teoretický konstrukt na špatnosti západní civilizace a společenského života. Zejména spojil agresi přímo s „omezením instinktů“ jak z náboženských, tak z politických institucí a shrnul svou analýzu tím, že napsal, že „pro muže zjevně není snadné vzdát se uspokojení z této inklinace k agresi“. V návaznosti na tuto myšlenku také vytvořil spojení mezi skupinovým životem a vrozenou agresí, kde první se více spojuje nasměrováním agrese na jiné skupiny, což je myšlenka, kterou později převzali skupinoví analytici jako Wilfred Bion. Také poukázal na to, že „instinktivní agrese [je] největší překážkou civilizace, která je ve službách Erose“ a pokračuje, „[jejímž účelem je] spojovat jednotlivé lidské jedince a poté rodiny, pak rasy, národy a národy do jedné velké jednoty, jednoty lidstva“.