Pierre-Auguste Renoir, The Bohemian (nebo Lise the Bohemian), 1868, olej na plátně, Berlín, Německo: Alte Nationalgalerie
Bohemianismus je praxe nekonvenčního životního stylu, často ve společnosti podobně smýšlejících lidí, zahrnující hudební, umělecké nebo literární činnosti, s málo trvalými vazbami. Bohemians mohou být tuláci, dobrodruzi nebo tuláci.
Termín bohémský, francouzského původu, byl poprvé použit v anglickém jazyce v devatenáctém století k popisu netradičního životního stylu marginalizovaných a zbídačených umělců, spisovatelů, novinářů, hudebníků a herců ve velkých evropských městech. Češi byli spojováni s neortodoxními nebo protiestablishmentovými politickými nebo společenskými názory, které byly často vyjadřovány svobodnou láskou, šetrností a/nebo dobrovolnou chudobou.
Termín se ve Francii objevil počátkem 19. století, kdy se umělci a tvůrci začali soustřeďovat do cikánských čtvrtí s nižším nájemným a nižší třídou. Termín bohémien byl běžným termínem pro Romy ve Francii, kteří se přes Čechy dostali do západní Evropy.
Literární Češi byli ve francouzských představách spojováni s toulavými Cikány (nazývanými bohémy, protože se věřilo, že přijeli z Čech), s outsidery mimo konvenční společnost a neznepokojovali se jejím nesouhlasem. Tento termín nese konotaci tajemného osvícení (opak Filištínů) a nese také méně často zamýšlenou, pejorativní konotaci nedbalosti ohledně osobní hygieny a manželské věrnosti. Španělský Cikán ve francouzské opeře Carmen odehrávající se v Seville, je označován jako bohémienne v Meilhacově a Halévyho libretu (1875).
Pojem „Čech“ se v naší době začal velmi běžně přijímat jako popis určitého druhu literárního cikána, bez ohledu na to, jakým jazykem mluví, nebo jaké město obývá …. Čech je prostě umělec nebo littérateur, který se vědomě nebo nevědomě odtrhuje od konvence v životě i v umění. (Westminster Review, 1862)
Čeština v tomto smyslu byla zpočátku zpopularizována v románu Williama Makepeace Thackeraye Vanity Fair, který vyšel v roce 1848. Veřejné vnímání alternativních životních stylů, které údajně vedli umělci, bylo dále formováno vysoce romantizovaným bestsellerem George du Mauriera o české kultuře Trilby (1894). Román nastiňuje osudy tří vystěhovalých anglických umělců, jejich irského modelu a dvou velmi barvitých východoevropských hudebníků v pařížské umělecké čtvrti.
Ve španělské literatuře lze český impuls spatřit ve hře Ramóna del Valle-Inclána Luces de Bohemia (česká světla), vydané v roce 1920.
V roce 1845 začali Češi emigrovat do Spojených států a od roku 1848 se do této vlny zapojili i někteří radikálové a bývalí kněží, kteří si přáli ústavní vládu. V New Yorku v roce 1857 skupina asi 15-20 mladých, kultivovaných novinářů vzkvétala jako svérázní „bohémové“ až do začátku americké občanské války v roce 1860. Podobné skupiny se rozpadly i v dalších městech – reportéři se rozptýlili, aby podávali zprávy o konfliktu. Během války začali korespondenti používat titul „bohémští“ a novináři obecně začali používat přezdívku „český“. „bohémský“ se stal synonymem „novinový spisovatel“. V roce 1866 válečný korespondent Junius Henri Browne, který psal pro New York Tribune a Harper’s Magazine, popsal jako „bohémské“ novináře, jako byl on sám, stejně jako několik bezstarostných žen a lehkovážných mužů, s nimiž se během válečných let setkal.
Český háj během léta Hi-Jinks, cca 1911-1916
San Franciský novinář Bret Harte poprvé napsal jako „Čech“ ve Zlaté éře v roce 1861, přičemž se tato osobnost podílela na mnoha satirických činech, los publikoval ve své knize Bohemian Papers v roce 1867. Harte napsal „Čechy nikdy nebyly lokalizovány geograficky, ale každý jasný den, kdy slunce zapadá, když vystoupíte na Telegraph Hill, uvidíte jeho příjemná údolí a oblačné kopce třpytící se na Západě…“ Mark Twain zařadil sebe a Charlese Warrena Stoddarda do české kategorie v roce 1867. V roce 1872, kdy skupina novinářů a umělců, kteří se pravidelně scházeli za kulturními záležitostmi v San Francisku, hledala jméno, se termín „Čech“ stal hlavní volbou a zrodil se Bohemian Club. Členové klubu, kteří byli etablovaní a úspěšní, pilíře své komunity, ctihodní rodinní muži, předefinovali svou vlastní formu bohémství tak, aby zahrnovala lidi, kteří byli bons vivants, sportovci a vyznavači výtvarného umění. Člen klubu a básník George Sterling reagoval na tuto redefinici:
Navzdory svým názorům se Sterling velmi úzce stýkal s Bohemian Clubem a v Bohemian Grove karikoval s umělcem i průmyslníkem.
Gelett Burgess nakreslil tuto fantaskní „Mapu Čech“ pro Skřivánka, 1. března 1896.
Rozpustilá americká spisovatelka a členka Bohemian Clubu Gelett Burgessová, která mimo jiné razila slovo „blurb“, dodala tento popis amorfního místa zvaného Bohemia:
Vzít svět takový, jaký ho člověk najde, špatný s dobrým, vytěžit z přítomného okamžiku to nejlepší – smát se Štěstěně, ať už je štědrá nebo nevlídná – svobodně utrácet, když má člověk peníze, a vesele doufat, když žádné nemá – bezstarostně si zaopatřit čas, žít pro lásku a umění – to je temperament a duch moderní Čechy v jeho vnějším a viditelném aspektu. Je to lehká a půvabná filozofie, ale je to evangelium okamžiku, tato exoterická fáze českého náboženství; a jestliže v některých ušlechtilých povahách stoupá k smělé prostotě a přirozenosti, může také propůjčit svá motýlí přikázání některým velmi hezkým neřestem a roztomilým chybám, neboť v Čechách lze najít téměř každý hřích kromě hříchu Pokrytectví…
Jeho chybami jsou častěji požitkářství, bezmyšlenkovitost, marnivost a otálení, a ty jdou obvykle ruku v ruce s velkorysostí, láskou a láskou; neboť v Čechách nestačí být sám sebou, je třeba dovolit, aby i ostatní byli sami sebou. …
Čím je tedy tato mystická říše Čech jedinečná a v čem spočívá kouzlo její duševní pohádkové říše? Je to tím, že v celých Čechách nejsou žádné silnice! Člověk si musí vybrat a najít vlastní cestu, být sám sebou, žít vlastním životem.
V New Yorku založil v roce 1907 klavírista Rafael Joseffy s přáteli, jako byl Rubin Goldmark, organizaci hudebníků nazvanou „The Bohemians (New York Musicians‘ Club)“.
Termín se začal spojovat s různými uměleckými nebo akademickými komunitami a používá se jako obecné přídavné jméno popisující takové lidi, okolí nebo situace: bohémský (boho—informal) je v The American College Dictionary definován jako „osoba s uměleckými nebo intelektuálními tendencemi, která žije a jedná bez ohledu na konvenční pravidla chování“.
Mnoho významných evropských a amerických osobností posledních 150 let patřilo k bohémské kontrakultuře a jakýkoli obsáhlý „seznam bohémů“ by byl únavně dlouhý. Bohémství bylo schváleno některými buržoazními spisovateli, jako je Honoré de Balzac, ale většina konzervativních kulturních kritiků bohémský životní styl neschvaluje.
Sloupkař listu New York Times David Brooks tvrdí, že velká část kulturního étosu Američanů z vyšších vrstev je odvozena od češtiny, a razí tak paradoxní termín „buržoazní bohémové“ nebo „bobové“.
Autor Sexbomby Manual of Style, Laren Stover, rozděluje bohémství do pěti odlišných myšlenkových okruhů/stylů v Bohemian Manifestu: a Field Guide to Living on the Edge. Bohémství se „nedá snadno zařadit mezi druhy ptáků“, píše Stover s tím, že existují crossovery a hybridy. Těchto pět typů jsou:
Ve Spojených státech lze bohémský impuls pozorovat v hippie counterkultuře 60. let (o čemž zase informovala beatová generace prostřednictvím spisovatelů, jako byli William S. Burroughs, Allen Ginsberg a Jack Kerouac).
Rainbow Gatherings lze považovat za další současné celosvětové vyjádření bohémského impulsu.
České obce v minulosti
V Evropě: Montmartre a Montparnasse v Paříži; Chelsea, Fitzrovia a Soho v Londýně; Schwabing v Mnichově; Skadarlija v Bělehradě; Tabán v Budapešti.