Citační index je index citací mezi publikacemi, který uživateli umožňuje snadno zjistit, které pozdější dokumenty citují které starší dokumenty.
Hlavní současné služby indexování citací
Existují dva vydavatelé obecných akademických citačních indexů, které jsou knihovnám k dispozici na základě předplatného:
Existuje řada dalších indexů, které jsou dostupnější. Některé z nich jsou v současné době pozoruhodné:
Každý z těchto produktů nabízí rejstřík citací mezi publikacemi a mechanismus, jak zjistit, které dokumenty citují které další dokumenty. Různé produkty nabízejí různé způsoby, jak se dostat k seznamu citací a také různě zobrazit svůj index citací.
Velmi se liší cenou: WOK a Scopus patří mezi databáze s nejvyššími náklady na předplatné, ostatní zmíněné jsou zdarma.
Zatímco citační indexy byly původně navrženy pro účely získávání informací, stále více se používají pro bibliometrii a další studie zahrnující hodnocení výzkumu. Citační data jsou také základem oblíbeného impaktového faktoru časopisů.
Derek J. de Solla Price popsal v klasické studii z roku 1965 neodmyslitelnou propojovací charakteristiku SCI jako „Sítě vědeckých dokumentů“. Propojení mezi citováním a citovanými dokumenty se stalo dynamickým, když SCI začala být publikována na internetu. Index citace v sociálních vědách se stal jednou z prvních databází, které byly připojeny do systému Dialog v roce 1972. S příchodem edice CD-ROM se propojení stalo ještě snadnějším a umožnilo použití bibliografické spojky (M. M. Kessler) pro vyhledávání souvisejících záznamů. V roce 1973 Henry Small publikoval svou klasickou práci o analýze co-citace, která se stala samoorganizujícím klasifikačním systémem, který vedl k experimentům s shlukováním dokumentů a nakonec k Atlasu vědy později nazvanému Research Reviews.
ISI také publikovala Current Contents, papírovou publikaci reprodukující titulní stránky časopisu, v té době široce používanou pro udržení kroku s aktuální literaturou, techniku známou jako selektivní šíření informací (SDI), pravidelné aktualizace vyhledávání v literatuře na základě profilů uživatelů . Kombinace s SCI umožnila v roce 1965 první použití dřívějších citovaných odkazů jako faktoru výběru, v produktu s názvem Automatic Subject Citation Alert. Ten pokračuje v elektronické podobě jako ISI Personal Alert; tato funkce je nyní téměř univerzálně dostupná v jakékoli bibliometrické databázi a pro většinu elektronických časopisů. V případě SCI/SSCI profily obsahovaly nejen tradiční termíny pro vyhledávání v přirozeném jazyce, ale také termíny pro citované odkazy a citované autory, i když i to je dnes součástí většiny takových systémů. Uživatel tak může být upozorněn na jakékoliv nové práce, které citovaly dotyčného autora, papír nebo knihu. S využitím názvů deníků podobným způsobem by mohly být poskytnuty i upravené obsahové stránky.
Vrozenou topologickou a grafickou povahu celosvětové citační sítě, která je neodmyslitelnou vlastností vědecké literatury, popsal Ralph Garner na Drexelově univerzitě v roce 1965.
Používání počtů citací k hodnocení časopisů byla technika používaná na počátku devatenáctého století, ale systematické průběžné měření počtů tis pro vědecké časopisy bylo iniciováno Eugenem Garfieldem z Institutu pro vědecké informace, který byl také průkopníkem používání těchto počtů k hodnocení autorů a prací. V přelomové práci z roku 1965 on a Irving Sher ukázali korelaci mezi četností citací a význačností při prokazování, že nositelé Nobelovy ceny publikovali pětinásobek průměrného počtu prací, zatímco jejich práce byla citována 30 až 50krát průměrně. V dlouhé sérii esejů o Nobelově a dalších cenách Garfield informoval o tomto jevu. Obvyklá souhrnná míra je známá jako impakt faktor, počet citací do časopisu za předchozí dva roky, vydělený počtem článků publikovaných v těchto letech. Je široce používána, a to jak pro vhodné, tak i nevhodné účely – zejména použití tohoto měřítka samotného pro řazení autorů a článků je proto dosti kontroverzní.
V rané studii z roku 1964 o využití Citační analýzy při psaní historie DNA, Garfield a Sher prokázali potenciál pro generování historiografů, topologických map nejdůležitějších kroků v historii vědeckých témat. Tato práce byla později zautomatizována E. Garfieldem, A. I. Pudovkinem z Ústavu mořské biologie, Ruské akademie věd a V. S. Istominem z Centra pro výuku, učení a technologie, Washingtonské státní univerzity a vedla k vytvoření softwaru HistCite kolem roku 2002.
Autonomní indexování citací zavedli v roce 1998 Giles, Lawrence a Bollacker a umožnilo automatickou algoritmickou extrakci a seskupování citací pro jakýkoli digitální akademický a vědecký dokument. Tam, kde byla předchozí citační extrakce manuálním procesem, mohla být nyní citační měřítka počítána pro jakýkoli akademický a vědecký obor a místo dokumentu, nejen pro ty, které vybraly organizace jako ISI. To vedlo k vytvoření nových systémů pro veřejnou a automatizovanou indexaci citací, prvním byl CiteSeer, brzy následovala Cora (nedávno znovuzrozená jako Rexa), která se zaměřila především na oblast počítačové a informační vědy. Po nich později následovaly rozsáhlé akademické doménové citační systémy jako Google Scholar a nedávno Microsoft Academic. Takové autonomní indexování citací není ještě dokonalé v citační extrakci nebo shlukování citací s chybovostí odhadnutou některými na 10%. Je třeba poznamenat, že SCI byl také připraven čistě programovými metodami a zejména starší záznamy mají podobnou velikost chyb.
Nová opatření dopadu citací
K dispozici jsou on-line nástroje pro přímý výpočet čísla H-indexu vědce pomocí Google Scholar. Google Scholar a Web of Science mohou být také použity k ručnímu určení H-indexu, i když určitý stupeň výpočtu je vyžadován, protože H-index je výsledkem maximální rovnováhy mezi počtem publikací a počtem citací na publikaci.
Pro posouzení citačního dopadu byl navržen také systém Google Pagerank (více viz Impact factor). K dispozici je větší počet interaktivních nástrojů (například Scopus Citation Tracker v roce 2006) a odpovídající nástroj pro Science Citation index, Results analysis. Různými způsoby seřazují načtené dokumenty podle roku, časopisu, instituce nebo autora.