The Ghost in the Machine (Duch v stroji) je beletristické dílo Arthura Koestlera z roku 1967. Název odkazuje na negativní popis dualismu mysli a těla Reného Descartese britským filozofem Gilbertem Rylem. Zatímco Koestler sám odmítá to, co označuje jako „hloupý dualismus“, používá odlišný přístup, jehož cílem je obecnější vysvětlující princip, hierarchická organizace života a přizpůsobivost živých forem prostřednictvím nepřetržité výměny energie a informací. Po tomto principu až po jeho důsledky se kniha dostává k tématu, které jaksi nikdy nepřestalo být skutečností, k tendenci člověka k sebedestrukci, která dosahuje vrcholu svého potenciálu vyjadřovat se v oblasti jaderných zbraní.
Kniha je obzvláště kritická k Behavioristické teorii psychologie B.
Jedním z ústředních pojmů knihy je, že jak lidský mozek rostl, stavěl na dřívějších, primitivnějších strukturách mozku a že tyto struktury jsou „duchem ve stroji“ názvu. Koestlerova teorie říká, že občas tyto struktury mohou přemoci kognitivní logiku a jsou zodpovědné za nenávist, hněv a další podobné impulzy.
Kritika knižních teorií
Koestlerův hlavní předpoklad je, že atavistické oblasti mozku povedou lidstvo k sebedestrukci. Nicméně stejné oblasti zodpovědné za nenávist a hněv jsou také zodpovědné za určité další emoce, jako je láska a štěstí, které bývají vnímány pozitivněji, i když samy o sobě mohou podporovat nebo vést k určitým destruktivním nutkáním na individuální úrovni. Některá narkotika například vytvářejí to, co lze považovat za „pozitivní emoce“, navzdory jejich škodlivým dlouhodobým účinkům.
Nicméně Koestler nebyl zastáncem bezcitného lidství, ve skutečnosti proti tomu argumentoval v knihách Náměsíčníci, Zákon o stvoření (1964) a dalších dílech.
V knize „Janus: A Summing Up“ (1978) Koestler pokračuje v teoriích rozvíjených v knize „Duch ve stroji“ a dále rozpracovává koncept svatokrádeže.