Teorii Einheitspsychosen (doslova jednota psychóz) předložil německý psychiatr Heinrich Neumann v roce 1859. Hlavním postulátem teorie bylo, že všechny psychózy představují jedinou poruchu.
Tato teorie byla velmi kritizována, zejména od doby, kdy Kraepelin rozlišoval mezi schizofrenií a maniodepresivní poruchou. V devatenáctém století lidé jako Wernicke nebo Kleist věřili, že psychózy jsou samostatnou třídou poruch, zatímco lidé jako Neumann věřili, že všechny psychózy patří do stejné nosologické kategorie.
Karl Kahlbaum byl nelítostným odpůrcem Neumannova názoru. Kraepelinův příspěvek lze považovat za kompromis mezi postoji Neumanna a Kahlbauma, který uvádí, že všechny psychózy lze zařadit do jedné ze dvou základních kategorií – demence praecox (dnes nazývaná schizofrenie) nebo maniodepresivní psychóza.
I když dnes by mnozí kliničtí lékaři tuto doktrínu zpochybnili a usoudili, že je třeba alespoň rozlišovat mezi schizofrenií a maniodepresivní psychózou navrženou Kraepelinem, teorie má i nadále určitý vliv. Například Eysenck (1992a) při popisu rysu psychotiky tak činí s velmi podobnými předpoklady jako Neumann. Eysenck (1992b) tvrdil, že nízký obsah monoaminooxidázy v krevních destičkách může být biologickým markerem, který spojuje všechny psychózy.