Etnická skupina je lidská populace, jejíž členové se vzájemně identifikují, obvykle na základě předpokládaného společného původu nebo předků (Smith, 1986). K jejímu vymezení přispívá také uznání ostatními jako samostatné etnické skupiny a specifický název skupiny. Etnické skupiny také obvykle spojují určité společné kulturní, behaviorální, jazykové a rituální či náboženské znaky. V tomto smyslu je etnická skupina také kulturním společenstvím. Procesy, které vedou ke vzniku takového společenství, se souhrnně označují jako etnogeneze.
Příslušnost k etnické skupině může mít ve správném kontextu ochranné účinky na duševní zdraví. Pokud však příslušnost k této skupině přináší sociální stres, může to mít negativní důsledky.
Příslušníci etnické skupiny obvykle tvrdí, že jejich kultura je v průběhu času silně kontinuální, ačkoli někteří historici a antropologové doložili, že mnohé kulturní zvyklosti, na nichž jsou různé etnické skupiny založeny, byly vynalezeny nedávno (Friedlander 1975, Hobsbawm a Ranger 1983, Sider 1993). V politické oblasti se etnická skupina liší od národního státu tím, že nemá suverenitu.
Etnicita a rasa jsou sice příbuzné pojmy (Abizadeh 2001), ale pojem etnicity vychází z představy sociálních skupin, které se vyznačují zejména společnou národností, kmenovou příslušností, rodokmenem, náboženskou vírou, jazykem nebo kulturním a tradičním původem, zatímco rasa vychází z představy biologické klasifikace Homo sapiens podle vybraných genotypových a/nebo fenotypových znaků a z přesvědčení, že tyto rozdíly mezi lidmi jsou takového rozsahu, že je lze klasifikovat antropologickým pojmem „rasa“, tj. poddruhem.
Na Západě se pojem etnicity, stejně jako rasy a národa, vyvinul v kontextu evropské koloniální expanze, kdy merkantilismus a kapitalismus podporovaly globální přesuny obyvatelstva a zároveň se jasněji a pevněji vymezovaly hranice států. V devatenáctém století moderní státy obecně usilovaly o legitimitu prostřednictvím svého nároku reprezentovat „národy“. Národní státy však vždy zahrnují obyvatelstvo, které bylo z toho či onoho důvodu vyloučeno z národního života. Příslušníci vyloučených skupin se proto buď dožadují začlenění na základě rovnosti, nebo usilují o autonomii, někdy dokonce do té míry, že se zcela politicky oddělí ve svém vlastním národním státě.
Někdy jsou etnické skupiny vystaveny předpojatým postojům a opatřením ze strany státu nebo jeho složek. Ve dvacátém století se začalo tvrdit, že konflikty mezi etnickými skupinami nebo mezi příslušníky etnické skupiny a státem lze a je třeba řešit jedním ze dvou způsobů. Někteří, jako například Jürgen Habermas a Bruce Barry, tvrdili, že legitimita moderních států musí být založena na pojetí politických práv autonomních individuálních subjektů. Podle tohoto názoru by stát neměl uznávat etnickou, národní nebo rasovou identitu a místo toho by měl prosazovat politickou a právní rovnost všech jednotlivců. Jiní, jako Charles Taylor a Will Kymlicka, tvrdí, že pojem autonomního jedince je sám o sobě kulturním konstruktem a že není možné ani správné zacházet s lidmi jako s autonomními jedinci. Podle tohoto názoru musí státy uznat etnickou identitu a vyvinout procesy, jejichž prostřednictvím lze v rámci hranic národního státu vyhovět specifickým potřebám etnických skupin. Jedná se o nacionalistický pohled.
V devatenáctém století došlo k rozvoji politické ideologie etnického nacionalismu, kdy byl koncept rasy spojen s nacionalismem, a to nejprve německými teoretiky včetně Johanna Gottfrieda von Herdera. Případy, kdy se společnosti soustředily na etnické vazby s vyloučením historie nebo historického kontextu, pravděpodobně vedly k téměř fanatickému ospravedlňování nacionalistických nebo imperialistických cílů. Jako příklad se často uvádějí dvě období: upevňování a rozšiřování Německého císařství v devatenáctém století a Třetí říše, přičemž v obou případech byla prosazována teorie, že tyto vlády pouze znovu zabírají země, které byly „vždy“ etnicky německé. Dějiny pozdních nástupců modelu národního státu, například těch, které vznikly na Blízkém východě a v jihovýchodní Evropě po rozpadu Osmanské říše a Rakouska-Uherska, stejně jako těch, které vznikly na území bývalého SSSR, jsou obzvláště poznamenány mezietnickými konflikty.
Projekt HGDP (Human Genome Diversity Project) se pokusil zmapovat DNA, která se mezi lidmi liší o méně než 1 %. Tato data by mohla vytvořit definitivní důkaz o původu jednotlivých etnických skupin.