Henosis (starořecky ἕνωσις
) je v klasické řečtině slovo pro jednotu, jednotu nebo jednotu.
Neoplatonické pojetí má precedenty v řeckých mytologických náboženstvích i paralely v orientálních filozofiích.
Dále se rozvíjí v Corpus Hermeticum, v křesťanské teologii, soteriologii a mysticismu a je důležitým faktorem v historickém vývoji monoteismu během pozdní antiky.
Použití v klasických textech a definici lexikonu
Termín je v klasických textech poměrně běžný a má význam „jednota“ nebo „jednota“.
Aby se každý jednotlivec dostal co nejblíže k Monádě, Jedničce, musí se věnovat božskému dílu (theurgii) podle Iamblicha z Chalcis. Toto božské dílo lze definovat tak, že každý jednotlivec zasvětí svůj život tomu, aby stvořil stvořený svět a vztah lidstva k němu a jeden k druhému, aby byl lepší. To se děje tak, že člověk žije ctnostným životem a hledá svůj Magnum opus. Pod učením Iamblicha (viz Egyptská mystéria) prochází člověk řadou theurgií nebo rituálů, které spojují zasvěcence k Monádě. Tyto rituály napodobují uspořádání chaosu vesmíru do hmotného světa nebo kosmu. Napodobují také jednání demiurga jako tvůrce hmotného světa.
Henóza pro Plótína byla definována v jeho dílech jako obrácení ontologického procesu vědomí skrze meditaci (v západní mysli k nekonšablonování) směrem k žádné myšlence (Nous nebo demiurge) a žádné dělení (dyad) uvnitř jedince (bytí). Plótínův výraz vyjadřuje jeho učení ke smíření nejen Platóna s Aristotelem, ale také různých světových náboženství, se kterými měl osobní kontakt během svých různých cest. Plótínova díla mají asketický charakter v tom, že odmítají hmotu jako iluzi (neexistující). Hmota byla striktně pojímána jako imanentní, s hmotou jako nezbytnou pro její bytí, bez skutečného nebo transcendentálního charakteru nebo podstaty, podstaty nebo ousie. Tento přístup se nazývá filozofický idealismus.
V dílech Iamblicha lze Jednoho a smíření rozdělení dosáhnout procesem theurgie. Napodobením demiurga je jedinec vrácen do kosmu, aby realizoval vůli božské mysli. Iamblichus používal rituály tajemných náboženství k provádění rituálů na jednotlivci, aby sjednotil jeho vnější a vnitřní osobu. Tak jeden bez konfliktu vnitřní nebo vnější je sjednocený (henóza) a je Jediný (slepice).
Neoplatonismus zde pojímá pojem prvotní jednoty (henózy) jako racionální a deterministický vycházející z indeterminismu jako nezajištěnou příčinu. Protože vědomí je emanací a není vytvořeno nebo je způsobenou příčinou samo o sobě. Jednota (henóza) již není striktně racionalizací (smířením) člověka s bytím a stáváním se (ontologie), ale v dílech Neoplatonismu považováno také za spásu (soteriologie).