Idiosynkrasie, ze starořeckého ἰδιοσυγκρασία, idiosynkrasía, „zvláštní temperament“, „tělesný zvyk“ (ἴδιος, idios „vlastní“, σύν, syn „s“ a κρᾶσις krasis „směs“) je definována jako individualizující vlastnost nebo charakteristika osoby nebo skupiny a často se používá pro vyjádření výstřednosti nebo zvláštnosti. Termín se může vztahovat také na symboly. Idiosynkratické symboly znamenají pro určitého člověka jednu věc, například čepel může znamenat válku, ale pro někoho jiného může symbolizovat operaci.
Podle stejného principu lingvisté tvrdí,[potřeba uvést autora] že slova jsou nejen libovolné, ale také do značné míry idiosynkratické znaky[potřeba uvést autora].
Idiosynkrazie určovala způsob, jakým lékaři v devatenáctém století pojímali nemoci. Každou nemoc považovali za jedinečný stav, který se vztahuje ke každému pacientovi. Toto chápání se začalo měnit v 70. letech 19. století, kdy objevy učiněné vědci v Evropě umožnily nástup „vědecké medicíny“, předchůdkyně medicíny založené na důkazech, která je dnes standardem v praxi.
V současné medicíně (od roku 2007) označuje termín idiosynkratická reakce na léky neimunologickou přecitlivělost na látku bez souvislosti s farmakologickou toxicitou. Idiosynkratická zde zdůrazňuje skutečnost, že jiní jedinci by reagovali jinak nebo vůbec, a že reakce je individuální na základě specifického stavu toho, kdo jí trpí. Nejčastěji je způsobena enzymopatií, vrozenou nebo získanou, takže vyvolávající látka nemůže být v organismu správně zpracována a způsobuje příznaky tím, že se hromadí nebo blokuje zpracování jiných látek. Idiosynkrazie způsobující příznaky podobné alergii se také nazývá pseudoanafylaxe.
V psychiatrii se tímto termínem rozumí specifický a jedinečný duševní stav pacienta, často doprovázený neologismy. V psychoanalýze a behaviorismu se používá pro osobní způsob, jakým daný jedinec reaguje, vnímá a prožívá běžnou situaci: určitý pokrm z masa může u jednoho člověka vyvolat nostalgické vzpomínky a u jiného odpor. Tyto reakce se nazývají idiosynkratické.