Zářezem zprostředkovaný juxtakrínový signál mezi sousedními buňkami.
V biologii je juxtakrinová signalizace (nebo kontaktní signalizace závislá na kontaktu) typem buněčné / buněčné nebo buňkové / extracelulární matrixové signalizace u mnohobuněčných organismů, která vyžaduje úzký kontakt. To je tedy v kontrastu s uvolňováním signální molekuly difuzí do extracelulárního prostoru, nebo používáním dálkových spojů jako membránové nanotrubice a cytonemy (podobně jako ‚mosty‘), nebo používáním extracelulárních váčků jako exozomy nebo mikrováčků (podobně jako ‚čluny‘). Existují tři typy juxtakrinové signalizace:
Navíc u jednobuněčných organismů, jako jsou bakterie, označuje juxtakrinová signalizace interakce kontaktem s membránou. Pojem „juxtakrin“ byl původně zaveden Anklesarií a spol. (1990) k popisu možného způsobu přenosu signálu mezi TGF alfa a EGFR.
U některých růstových faktorů, buněčných signálů cytokinů a chemokinů, byla pozorována juxtakrinová signalizace, která hraje důležitou roli v imunitní odpovědi. Má rozhodující roli ve vývoji, zejména srdeční a neurální funkce. Mezi další typy buněčné signalizace patří parakrinní signalizace a autokrinní signalizace.
Při tomto typu signalizace umístí buňka specifický ligand na povrch své membrány a následně ji jiná buňka může navázat na vhodný povrchový receptor buňky nebo adhezní molekulu buňky. Důležitým příkladem je zářezová signalizace, která se významně podílí na nervovém vývoji.
Dvě sousedící buňky mohou mezi svými intracelulárními oddíly konstruovat komunikační kanály: mezerové spoje u živočichů a plasmodesmy u rostlin.
Mezerové spoje jsou tvořeny spojnicemi u obratlovců a innexiny u bezobratlých. Elektrické synapse jsou elektricky vodivé mezerové spoje mezi neurony. Mezerové spoje jsou kritické pro srdeční myocyty, myši a lidé s nedostatkem určitého proteinu mezerové spojnice mají závažné poruchy srdečního vývoje.
Signalizace buněčné / extracelulární matrix
Extracelulární matrix se skládá z glykoproteinů (bílkovin a mukopolysacharidů (glykosaminoglykanu)) produkovaných buňkami organismu. Vylučují se nejen za účelem vybudování podpůrné struktury, ale také za účelem poskytnutí kritických informací o bezprostředním okolí blízkým buňkám. Buňky mohou totiž samy interagovat kontaktem s molekulami extracelulární matrix a jako takové to lze považovat za nepřímou komunikaci buňka/buňka. Buňky využívají k interakci s ECM proteiny hlavně receptorový integrin. Tato signalizace může ovlivnit buněčný cyklus a buněčnou diferenciaci.
Kromě toho, že bakterie uvolňují signální molekuly do svého prostředí k zahájení kvóra snímání, mohou používat na kontaktu závislou signalizaci prostřednictvím různých mechanismů, a to za takovým účelem, aby zabránily jejich růstu v drsných podmínkách.
Ligand – Buněčné signalizační sítě – Signální transdukce – Apoptóza – Druhý komunikační systém (signalizace Ca2+, signalizace Lipid)
Parakrin – autokrin – Juxtacrin – Neurotransmitery – endokrin (neuroendokrin)
Receptor (Transmembrána, Intracelulární) – transkripční faktor (Obecný, Preiniciační komplex, TFIID, TFIIH) – protein adaptéru