Konformismus je termín používaný k popisu pozastavení individuálních sebedeterminovaných činů nebo názorů ve prospěch poslušnosti k mandátům nebo konvencím své vrstevnické skupiny nebo úcty k uloženým normám nadřazené autority.
Jeden z projevů konformismu se objevuje v praxi „jít spolu a vycházet“ s lidmi, kteří se zdají být mocnější. Konformismus tvrdí, že jednotlivci a malé skupiny si vedou nejlépe tím, že splynou se svým okolím a nedělají nic výstředního nebo neobyčejného v žádném případě.
Konformismus podle definice představuje protiklad tvořivosti i inovativního vedení, a tudíž se staví proti změně a/nebo pokroku samotnému. Duchovní myslitelé, jako je islamista doktor Hasan Askari, navrhují, aby jednotlivci čelili konformismu tím, že se „probudí z kouzla, které na nás naše kolektivní identita, ať už rasová nebo náboženská, seslala“.
Autoritářské instituce (například vojenské organizace a organizovaná náboženství) mají tendenci konformismus ve svých řadách oslavovat a posilovat, stejně jako mnoho velkých korporací. Jejich vliv má podvědomé i zjevné aspekty. Ti, kdo volají po konformismu a po poslušnosti autoritě, obvykle své požadavky formulují konzervativně, aby vyvolali dojem, že jejich cílem je zachování statu quo – což (jak často říkají kritici) může maskovat uchvacování moci a uplatňování vlastních zájmů.
Jeden pohled na inovace zdůrazňuje význam vnějšího nebo velkého konformismu. Vzhledem k tomu, že otevření a extrémní rebelové jsou vězněni, účinná změna – podle této teorie – může vyžadovat drobné, postupné činy nekonformní povahy.